COOLna

….dědictví času a kultury…


Muži vyprávějí svět…

Před lety jsem poprvé četla jednu z definic feminismu. „Feminismus je radikální myšlenka, že žena je člověk.“ Řekla jsem si, že už to ty feministky fakt přehánějí. Nikdo si přece nemyslí, že by žena nebyla člověk. Že by byla zvíře nebo věc. Ale s postupujícím časem a během nekonečných debat o genderu jsem začala chápat, jak je ta věta myšlena. Dnes ji mám naopak za stěžejní. Pochopitelnější ji může udělat parafráze: „Muž je člověk – a žena je žena.“

V našem kolektivním mindsetu totiž skutečně uvažujeme o obou pohlavích odlišně. Muž je vnímán jako univerzální jednotka lidstva. Jako takový mluví za všechny a je plnohodnotná osobnost, ať činí v životě jakékoli volby (například má děti, zůstává single). Žena je jednotka specifičtější, odvozená. Ke slovu se dostane sekundárně, a když mluví, tak ne za lidi, ale za ženy. Někdy není vnímána ani jako plnohodnotná sama o sobě, ale až po splnění určitých podmínek (mateřství, vztah k muži).

Historické události, současné společenské problémy a jevy i vize budoucnosti jsou popisovány a interpretovány muži a jsou automaticky přijímány jako obecně lidské. Muži „vyprávějí“ svět.

Mužská životní zkušenost je považována za univerzální. Přitom je jasné, že taková rozhodně není: ať jsou to biologicky dané rozdíly jako menstruace, těhotenství a porod, či rozdíly sice sociálně konstruované, ale doposud rigidně genderově rozdělené. Mužský pohled například zdaleka nepojímá zkušenost být objektem a nikoli subjektem nebo být primárně pečující osobou – jak o malé děti (rodičovský příspěvek pobírá v Českuk dlouhodobě méně než dvě procenta mužů), tak blízké stárnoucí, dlouhodobě nemocné či postižené (v Česku intenzivně neformálně pečuje o blízké zhruba 400 tisíc lidí, z toho 75 procent tvoří ženy).

Nahlížet na svět pouze z mužské perspektivy má nebezpečné a škodlivé velmi konkrétní a hmatatelné důsledky. Například medicína: diagnostika, symptomy i léčba jsou staletí vyvíjeny pouze či převážně „na mužích“. Přitom u žen se můžou mnohé potíže a nemoci projevovat odlišně – ale vzhledem k zažitým metodikám nejsou správně, včas či vůbec rozpoznány. Jedná se například o infarkt či autismus.

Pokud mají muži a ženy zásadně odlišné životní zkušenosti, ale jen jedna skupina ovládá diskurz, má přístup k platformám a moc „vyprávět příběhy“, je logické, že některá témata zůstanou neviditelná či se jim věnuje jen malá pozornost. A to často ještě v pokřivené podobě, protože se jedná o většinově ženskou zkušenost, kterou ale podle svých zájmů a potřeb interpretují muži.

Palčivou je například otázka sexuálního obtěžování a násilí, které převažující diskurz stále bagatelizuje a karikuje („no tak jí kdysi sáhl na kolínko, no“, „už nemůžete ženě ani pomoci do kabátu, aby vás neosočila ze sexuálního obtěžování a nezničila vám tak kariéru a život“). Když muži ovládají diskurz, jsou to oni, kdo určuje a definuje, co je obtěžování a co ne, co má být ženám milé a co si mají nechat líbit. Například hashtag #metoo prezentuje statisíce příkladů, co je ženám už dávno nepříjemné, ale muži to považují za normální a odmítají si to nechat vzít („když nebudeme takhle flirtovat, nedáme se dohromady a lidská rasa vyhyne“). Tím muži určují pravidla sexuálního chování a jednání nás všech.

Tento obecný princip se pak projevuje všude: v interpretacích našich dennodenních prožitků, ve způsobu, jakým nahlížíme a navigujeme své vztahy, nebo v možnostech, jak řešit svoje problémy. Je to ve filmech, seriálech a písničkách, je to v médiích, v marketingu, v nabídce produktů, v medicíně, ve školství, ve výzkumu a vývoji, při vytváření a pak implementaci veřejných politik či v diskuzi o společenských problémech, jako jsou demografické a klimatické změny. Objevují se také úvahy spojující mužské vidění světa s konzervatismem a předsudky a naopak ženské vidění s progresivismem, diverzitou a inkluzivitou, včetně témat, jako jsou ochrana přírody, klimatická změna, veganství či volba ultrapravicových a populistických stran.

Jak potom můžeme vidět svět v jeho plnosti, když se díváme jen na polovinu obrazu? A jak můžeme čelit budoucnosti a jejím výzvám, když se dobrovolně díváme jen na polovinu mapy?

Heroine



krematorium