COOLna

Patriarchát není definovaný jen tím, že v něm „muži vládnou“. Ano, ve větší míře zastávají výkonné pozice, mají vyšší mzdy a jsou „gatekeepery“ našeho světa, neboť teprve jejich hlas rozhoduje, co je a co není důležité. Jenomže všechna tahle privilegia jsou často výsadou jen menšiny mužů, zatímco zbývající většina se jí zodpovídá. De facto jedinou „državou“ většiny mužů je tak v patriarchátu rodina. I v ní je však jejich nadvláda zdánlivá. Pozice živitele se může z jednoho úhlu jevit jako privilegium seberealizace. Co když ale najednou muž této roli neumí dostát, co když se mu na trhu práce nedaří, co když mu krachuje firma, co když je jakkoli zneschopněn?

Neschopnost svou „tradiční roli v rodině“ naplnit pak vede k agresi, jejímž projevem jsou pak nejen statistiky domácího násilí na ženách a dětech, ale i čísla sebevražd. V tomto smyslu je muž obětí patriarchátu stejně jako žena. V první řadě obětí vlastních nároků, které ho patriarchát od malička učil. Patriarchát je jménem společného nepřítele všech lidí, kteří se snaží celé své životy vecpat svou rozvíjející se osobnost do zvenku vnucených kategorií. Podle nich pak sami sebe i sebe navzájem hodnotí jako dobré a špatné – a podle nich jsou „neviditelnou rukou“ vedeni k svým osudům.

Když se ale proti postaví muž, na rozdíl od ženy nebude vnímán jako zrádce svého genderu – především proto, že mužský gender vlastně v patriarchátu pořádně neexistuje. Patriarchát totiž znamená, že muž je člověk, a žena je jeho „protějšek“, „polovička“, jejímž údělem je snažit se vměstnat do jeho představ. „Neexistence muže“ v patriarchátu ústí třeba v to, že jevy, které nějak privilegují muže, jsou pro společnost neviditelné, neboť je považuje za automatické a přirozené. (Jak říká moje kamarádka, kdyby rodili muži, investovalo by se do komfortu v porodnictví stejně jako do vesmírného programu.)

Pokud se tedy muž otevřeně a z vlastní vůle vzdá účelů, rysů a doplňků, které mu na základě biologických znaků přisuzuje patriarchát, stane se mu vlastně akorát to, co by se mu stalo, kdyby o tyto mimikry přišel proti své vůli: ostatní „muži“ se mu patrně budou posmívat. Zůstane „mužem“, ale mužem slabým, chudým, podrobeným, zkrátka „beta-samcem“. Mužem k ničemu.

Pokud člověk nevěří, že se tomuto systému lze postavit, uzavírá se do sebe a hledá chyby ve svém nastavení.

Je to důsledek všudypřítomné ideologie výkonu. Problémem tedy nejsou jednou provždy dané charakteristiky mužství, respektive ženství, ale pouze nedostatečný výkon, který podávám při jejich naplňování.

Pořád ale platí, že na dialog, který posune společnost dál, jsou potřeba dva – a na druhém břehu stále stojí dnešní muži. To oni musí přijít na to, že i jejich svoboda je v patriarchální společnosti limitována, a že jejich „panství“ je buďto iluzorní, neboť sami mají pány v podobě druhých mužů, anebo jim nepřináší nic kromě toxického sebepojetí a příležitostných záblesků destruktivní a sebedestruktivní moci.

Heroine