COOLna

Když říkám, že víme, jak moc větrat, mám na mysli obecná doporučení odborníků. A zde narážíme na první problém. K větrání mají co říct jak specialisté na hygienu vnitřního prostředí, tak energetici. A názory těchto dvou profesních skupin se diametrálně rozcházejí.

Zatímco hygienik preferuje co největší výměnu vzduchu, podle energetika by měla být intenzita větrání co nejnižší. Důvod neshody je zřejmý, každý sleduje jiný cíl. Zdravotní hledisko versus energetická náročnost. Výsledkem kompromisu je interval s poměrně nejasnými hranicemi.

Čerstvého vzduchu za jednu hodinu by se mělo dodat zhruba 0,3 až 0,5 násobek vnitřního objemu větraných prostor.

Již avizovaným problémem číslo dvě je skutečnost, že u přirozeného větrání neznáme způsob, jak zjistit, jestli se mezi stanovenými mantinely ještě pohybujeme, nebo už nikoliv…

S nástupem rozúčtování nákladů na vytápění podle náměrů indikátorů začali obyvatelé bytů bedlivě sledovat svoji spotřebu tepla. A dokud to šlo, zajímali se i o výsledky sousedů. Nešlo při tom přehlédnout, že spotřeby jednotlivých bytů se mnohdy výrazně liší. Lidé v domě se začali kastovat.

Na šetřivé, průměrné a plýtvače. Anebo na tepelné parazity, průměrné a okrádané. Podle zvoleného úhlu pohledu.

Zatímco průměrní přijali svůj status povětšinou smířlivě, členové okrajových skupin se navzájem nijak nešetří. Začali si vzájemně vyčítat chování ve vztahu k energetické odpovědnosti, aniž by přitom měli pro své hypotézy jakýmkoliv ověřitelný důkaz.

Mezi oblíbené argumenty těch s nízkou spotřebou patří: Vždyť on pořád větrá, tak co se diví! Kdyby větral jako já, byli bychom na tom stejně.

Šest z osmi složek celkové tepelné bilance umíme vypočítat. Velikost posledních dvou – tepelných ztrát větráním a vnitřních tepelných zisků – zjistit nelze, ale známe jejich souhrnný objem. To nám bohatě stačí, protože výše jedné i druhé složky je závislá výhradně na vůli obyvatel bytů, dá se na ně tedy nahlížet jako na dvě strany jedné mince.

Tepelné zisky do bilance energii dodávají, tepelné ztráty větráním ji berou. Jejich společné působení se dá jednoduše nazvat uživatelským chováním.

Zavedením parametru „uživatelské chování“ máme všechny potřebné vstupy pro výpočet tepelných toků v rámci bytového domu. Tím pádem dokážeme identifikovat, kde se teplo bere a kam odchází. To je klíčové pro určení vlivu intenzity větrání na spotřebu tepla.

Je zásadní rozdíl, jestli interiér vytápíte teplem z otopné soustavy nebo tepelnými zisky. Zatímco první se nakupuje, druhé jsou vedlejším projevem jiných již zaplacených procesů. Odpadní teplo při provozu domácích spotřebičů, metabolické teplo produkované uživateli bytu.

Je proto nutné znát, jaké je zastoupení obou složek na výsledném uživatelském chování. Aby se každému vyúčtovala pouze energie, kterou na vytápění svého bytu získal z otopné soustavy. Tedy bez tepelných zisků a bez tepla odcházejícího k šetřivému sousedovi skrz zeď či strop.

Posuzovat úspornost a plýtvání pouze podle teploty vzduchu a intenzity větrání je velice ošidné. Ono totiž vůbec nezáleží na míře větrání ani na výši vnitřní teploty, pokud negativní vliv tepelných ztrát dokážete kompenzovat vnitřními tepelnými zisky!

Hygienická výměna vzduchu vychází z toho, kolik člověk za hodinu vydýchá vzduchu. Je logické, že pět lidí ve stejné místnosti vydýchá pět krát více. A úplně stejná logika platí u vnitřních tepelných zisků. Čím více osob, tím vyšší zisky a tím vyšší i výsledná teplota vzduchu.

Intenzitu větrání a parametry vnitřního prostředí proto nelze vztahovat pouze na objem místnosti. Neméně důležitým faktorem je způsob jejího využívání.

V místnosti, kde je nulová produkce vnitřních tepelných zisků, musí zákonitě vyjít záporná hodnota uživatelského chování. Tedy v případě, že místnost není vzduchotěsná…

Naproti tomu v sousedním prostoru, kde je vnitřních zisků nadbytek, může být i při dlouhodobě otevřené ventilačce kladná hodnota uživatelského chování. A jeho provoz proto bude úspornější než u předchozího případu, ačkoliv by ho leckdo mohl považovat za evidentní projev plýtvání.

Když si lidé obstarají teplo z vlastních zdrojů (tepelné zisky) na úkor dodávky z ústředního vytápění, tak proč by si nemohli přitopit anebo více větrat?

Stupeň úspornosti či plýtvání posuzujme výhradně podle měřitelných parametrů, nikdy podle subjektivních pocitů. Jde o příklad multikriteriálního hodnocení a na něj bývají naše smysly povětšinou krátké…

peklo.net