COOLna

Řiďme si své životy tak, jak uznáme za nejlepší. Omezujme se jen svobodou druhých. Kdo by nebyl až euforicky oslněn takovou svobodou? Méně se už uvažuje nad tím, že bezmezná svoboda jednou pravděpodobně vytvoří tak neuspořádanou existenci, až se pro nás stane nesnesitelnou. Když Platón popisuje důsledky nadměrné svobody (jakoby hloupě, protože ji bere za absolutní), zdá se, jako by měl před očima obyvatele vyspělých zemí jednadvacátého století:

„…jednou se opíjí […], podruhé však pije vodu a moří se při hubené stravě; tu zase provozuje tělocvik, druhdy však lenoší a o nic se nestará, jindy však jako by se horlivě zabýval filosofií.“

Život sestávající z chvilkových nutkání nás vede k tomu, že se z rozmaru zapojujeme do politiky a pouštíme se do sporů, aniž bychom věděli proč. Aniž bychom mezi požitky rozlišovali, všechno se nám děje tak, jak to přichází, protože takový život je příjemný život… Ovšem je to i život degradující. Svoboda bez kontroly, bez zkoumání, bez principů, jen podle nálady nebo podle toho, kam se zrovna vítr stočí, nakonec skončí tím, že cesty už nás nikam nedovedou a že nic nezůstane na svém místě. Staří si hrají na mladé, mluví jako oni, snaží se je okouzlit. „Otec si zvyká rovnati se dítěti a báti se svých synů.“

Mladí lidé odmítají veškerý odstup, respekt či konvence. Nikdo už nevládne ničemu. Každý chce být svým pánem, psané a nepsané zákony jsou dobré leda tak zahodit je…

Interpretuji Platóna, vím… Ale nemyslím, že tím jakkoliv zkresluji to, co se dlouze popisuje v VIII. knize Ústavy o vnitřní degradaci demokracie a disfunkčním „demokratickém člověku“. Platón ve skutečnosti neodděluje politické režimy od lidí, kteří je stvořili. V jeho očích žije člověk-demokracie, stejně jako člověk-aristokracie nebo jiné tyranie. Současná politická antropologie nevěnuje dostatečnou pozornost Platónovu velkému postřehu, a to sice tomu, že každý politický režim utváří takový lidský typ, který mu odpovídá. Neexistuje tedy věčná, stále stejná „lidská bytost“, která se ocitá ponořena do různých politických společností se stejnými touhami, sklony a city. Naopak, samotné způsoby touhy (rozptýlení nebo vytrvalost, přebytek nebo rovnováha atd.) se liší podle organizace moci.

Platón nepochybně jako první nahlédl, že naše pocity a vášně, naše vztahy s ostatními, stejně tak jako se sebou samými, nejsou ani tak jednoduchou záležitostí charakteru či individuálního temperamentu jako spíše záležitostí organizace společnosti. Struktury žádostivosti jednotlivce jsou propojeny se sociální strukturou společnosti. Od té doby je načrtnut první popis patologie demokracie a její degradace přeměnou svobody na laxnost. Odmítání jakýchkoli omezení ve jménu suverenity každé osoby je dáno její existencí:

„Neboť nakonec, jak víš, nedbají zákonů ani psaných, ani nepsaných, jen aby vůbec nad sebou neměli žádného pána.“

Podoba těchto starodávných popisů s naším chováním je zarážející. A znepokojivá je i vazba, která se objevuje mezi současným rozkladem demokracie a zesilující touhou po pořádku, která se v naší době ustálila a která s sebou nese hrozbu nové tyranie.

Roger-Pol Droit