COOLna

Mladí, kteří si v pokoji vyvěsili plakáty svých idolů, Kurta Cobaina, Jimiho Morrisona, Janis Joplin, Jimi Hendrixe v okamžiku, kdy obrázky svých oblíbenců přitloukali ke zdi, si patrně ani neuvědomovali, a možná, že ano, že všichni ti, hodni jejich obdivu, žili rychlý, uhoněný, zchvácený a tuhý život a že zemřeli vyčerpáním zhruba ve věku 28 let.

Jsme tu svědky procesu hledání identity. Krok za krokem spolu se životním vývojem nabývá svých proměn. Relativně vyvážení mladí lidé, oplývající zdravým narcismem (sebevědomím, rovnováhou, vášněmi, zájmy, zvědavostí) se se zmíněnými idoly dovedli nakonec rozloučit. Nalezli v sobě schopnost určit si vlastní cestu. Jako v úvodu zmíněný Holubův chlapeček. Jak to ale nakonec dopadne s lidmi, trpícími naopak nezdravým narcismem, s lidmi, co idolům podlehnou a vlastní cestu si nenajdou?

V poslední době se čím dál víc setkáváme s moderním pojmem „vyhoření“ (burn out). Lidé začnou vynechávat v práci, tísní je strach z možné dluhové pasti, obava ze ztráty zaměstnání či z vyloučení ze studia… Někdy jejich úzkost, vyhořením vyvolaná, trvá i déle než rok. Někteří z nich se už raději nevrací na své původní pracoviště: „Furt tam straší ten starej šéf, co mě honí jak nadmutou kozu, a přitom mě přehlíží a odmítá vidět, jak dřu do úmoru“. Někteří z nich nevyletí jen z práce, vyletí rovnou ze svého života.

Vyhoření popisuje stav hlubokého emocionálního, mentálního a fyzického vyčerpání. Lidé trpící vyhořením se nedovedou soustředit, dělají chyby. Stíhají je pocity značné nedostatečnosti a méněcennosti. Mají nutkavou potřebu tyto pocity kompenzovat tak, aby se pro ně staly neviditelnými a nevnímatelnými.

Podle mého soudu se za pojmem vyhoření skrývá deprese. Společensky jde stále ještě o zneucťující nálepku. Ve spoustě hlav je spjatá s pobytem v „blázinci“. Zmíněné psychické zhroucení nás pronásleduje už po staletí, ale až v dnešní době dovede psychoterapie, vedle psychofarmak, jež považuju za pouhé přechodné berličky, nabídnout i jiné cesty k uzdravení. Psychoterapie a psychoanalysa jsou s to v rozhovoru se stejným protějškem, trvajícím několik let najít vlastní cestu, aniž by na proces hledání měli vliv rodiče anebo jiní vychovatelé. Stejný protějšek je důležitý proto, aby se neurotický proces mohl vyvinout, aby mohl „vykvést“ a se všemi přenosy byl pochopen. Během terapeutického procesu se totiž stává, že pacient či pacientka si oživí staré vztahy k rodičům. Přenese je tentokrát na terapeutku a může se konečně v chráněném terapeutickém prostoru bránit, vyhmátnout nebo reaktivovat potlačené pocity. Člověk tak získá možnost změnit pohled na sebe sama a nastavení sebe sama.

Fyzické vyčerpání spjaté se somatickými symptomy nacházíme, samozřejmě až na výjimky, převážně u mužů. Naučili se nepřetržitě fungovat, nesvěřovat se, bezděky soutěžit, anebo naopak mít ze soutěže hrůzu, tlaku se proto podřizují a nevědomě tak aktivují agresi namířenou destruktivně proti nim samotným. Sami sebe přehlížejí a neustále se vybičovávají k tomu, aby dosahovali ještě lepších výsledků. Ocitají se pod tlakem perfekcionismu, přehnané představy o sobě samotných a o vlastních výkonech. Jsou hluboce zasaženi a plni zoufalství, jakmile jsou přehlížení, jakmile se ji nedostává dosti pozornosti. Trápí se neukojenou touhou stát se středem společnosti, slavným člověkem. Hvězdou, ředitelem, prezidentem… Oblíbenou učitelkou, novinářkou…

Ženy jsou více komunikativní. Naše praxe jsou proto častěji navštěvované právě jimi. Pokud přijdou včas, než jejich tělo začne volat o pomoc, nebo si už získaly závislost na prášcích, mají dobrou prognózu. Čím více se zabýváme jejich životem, zjišťujeme, že jim často chybí realistická představa o tom, v jakém oboru by mohly zazářit, čím by mohly vyniknout, co je vlastně zajímá. Častá jejich odpověď zní: „Chci dělat něco kreativního!“ Skrývá se za ní touha po obdivu. Umělcům a sportovcům se toho, alespoň v jejich představách, dostává přece každou vteřinu.

Řada z nich neměla jako děti v rodině nikoho, kdo by se o ně skutečně zajímal, kdo by s nimi prošel jejich záliby a zájmy. Vzdor tomu v jejich nevědomí existují zvnitřněné postavy rodičů a vychovatelů, kteří rovněž nevědomě cosi od nich očekávají. Očekávání neboli projekce vlastních nedokonalostí, které musí být výkonností vymazané) se může odehrát tiše. Také ale za pomoci hrozeb, trestů… Dospělí tak své děti bezděky nutí, aby vlastní nedokonalosti překonaly, zvítězily nad nimi a vlastní manko tak vymazaly. Ovlivňuje je to trvale, a to až do dosažení dospělosti. Brzdí to u nich naopak zdravý vývoj jejich vlastních, často neobjevených schopností. Pacienti slavných rodičů, jimž se velice obtížné hledá nezávislá cesta, se navíc obtížně vyrovnávají s poznáním, že není nutné být slavným, že je ale nutné, aby se spoléhali především na sama sebe.

Když vedu hovory se sportovci, mám neustále pocit, jako by je někdo i při rozhovoru se mnou honil. Vybičovával k vyššímu výkonu. Mluví stejně tak rychle, jako když hrají třebas fotbal. Se špičkovými sportovci a umělci (někteří objímají na podiu celý svět a tvrdí sami sobě: „I all love you!“) spojujeme cesty křížem krážem po celém světě, pěkné peníze, možnost stát se členem proslulé a obecně obdivované společnosti, a stát se tak sám předmětem obdivu. V představách jde o stav: Být úplně šťastný. Přesto zpod hladiny neodbytně vykukují pocity méněcennosti, nedostatečnosti a neschopnosti se vzít sám za sebe, narcistická rána a v posledku i závist. To si vyžaduje kompenzaci.

Moderním pojmem pro takovou kompenzaci je workholismus. Ve pojmu je skryto slovo „alkoholik“, tudíž závislost. Závislost na nikdy neprožitém uznání a pozornosti. Lidé, aniž by poznali svůj vnitřní zraněný svět, se tak nutí dřít do úmoru s nadějí, že se nakonec dočkají vytouženého uznání, aniž by je v posledku zajímal obsah jejich práce. Za to zanedbávají sociální kontakty. Samotaří. Somatizují. Nakonec přijde naprosté zhroucení.

Na uvedených případech je zajímavá reakce okolí, jakmile se dozví, že jejich oblíbená hvězda „spadla“. Dejme tomu o Britney Spearsové a její drogové závislosti. Jako by závisti a pocity méněcennosti u depresivních pacientů náhle zmizely. Zjišťují totiž, že i jejich hvězda se jeví jako „normální“ a všední. Užívají si proto pocit zadostiučinění.

Málokdy se stává, aby se proslulá hvězda sama od sebe rozhodla z kolotoče slávy vystoupit. Nedávno tak během olympijských her v Tokiu učinila jedna z nejlepších gymnastek v historii toho sportu, Simone Bilesová. Můžeme všelijak rozumovat, proč hvězda něco takového učiní. Dostane se jí uznání. Na několik málo lidí to zapůsobí natolik, že její krok pochopí jako vlastní možnost změnit podobně svůj život.

V určitých společnostech existuje nevyslovený příkaz: být pilný, svědomitý, hodně pracovat, což také implikuje: nepřemýšlet, neptat se sama sebe. Pro značnou část lidí je proto velice obtížné najít rovnováhu mezi uspokojujícím životem a setrvalou honičkou. Rovnováha je navzdory tomu klíčová. Kdyby tomu tak i bylo, jako že tomu žel není, naše psychoanalytické praxe by nebyly v takové míře přeplněné neštěstím a hledáním vlastního smyslu života.

Jana Burgerová, psycholoanalitička