COOLna

Skutečně, demokracie pro nás byla od začátku velkou hodnotou a ideálem. Průhledné řízení institucí, obcí i státu, jasné pravomoci a odpovědnost, možnost dovolat se práva… Jinými slovy: systém kontrol politické moci a podpora práva všech občanů – nehledě na politický názor, sociální status, etnikum či pohlaví – aktivně se podílet na řízení a ovlivňování věcí veřejných. Říkat svobodně svůj názor, číst a psát a sdružovat se beze strachu, že přijdu o práci či že mě zavřou.

Jestliže stará moc byla poněkud nedokonale vyfutrovaná odvarem z marxismu, resp. leninismu, kterým už skoro nikdo nevěřil, je ideologická vycpávka nové moci o něco sofistikovanější. Spočívá nicméně také v odvaru, tentokrát z neoklasické ekonomie. Tato teorie společnosti se podobně jako byvší marxismy a vědecké komunismy, jimiž mou generaci krmili od základky po vysokou, vyučuje na školách, a během sedmadvaceti let, které uplynuly od sametové revoluce, prosákl její odvar nenápadně do hlav a srdcí velké části naší populace.

Našimi ideály, spíše nežli demokracie, jsou dnes pojmy vzešlé z oné „pochmurné vědy“ (jak ji kdysi nazval anglický myslitel Thomas Carlyle): efektivnost, mobilita, prosperita, ekonomický růst a – samozřejmě – konkurenceschopnost.

Současná středoproudá ekonomie a ideologie z ní vzešlé mají ovšem své kritiky. A není jich málo. Zde se však soustředím na jedinou kritiku: Ekonomická teorie, jak je dnes vyučována na většině našich vysokých škol, nemá příliš rozpracovaný koncept ekonomické moci, a už vůbec ne způsoby její kontroly. A v optice ekonomistické ideologie jsou si všichni hráči v ekonomických prostorech rovni. 

Nejenom že velcí hráči na ekonomickém poli mají větší moc nežli ti malí. Jak už jsem zmínila, oni ji také neváhají využít, a zdaleka ne vždy v duchu fair play. A vlastně jim ve světě, kde panuje ideologie volného obchodu a vlády házejí ručník do ringu, ani nic moc jiného nezbývá. Protože pokud by dost nezmáčkli své zaměstnance, pokud by dost nepodmazali politiky, pokud by dostatečně „neoptimalizovali“ svá daňová přiznání, mohlo by se stát, že je z jejich ekonomické pozice vystrnadí firma ještě bezohlednější – že už nebudou „konkurenceschopné“.

Tomáš Hajzler