COOLna

Nevím, kdo to reklamním agenturám nakukal, ale někdo by jim už jednou provždy měl vysvětlit, že české Vánoce nejsou červený svetr, sníh, vánoční stromeček plný ručně zdobených ozdob, dokonalá rodina a kapr v zenu.

Vánoce s sebou kromě vytrvale bahnitého počasí nesou několik velmi traumatických okamžiků, o kterých se nemluví. Pro vás, co žijete v Instagramu, to možná bude překvapení, ale my normální smrtelníci máme s Vánocemi spojených několik milníků, které nás přivádějí k nápadům trochu si zalumpačit, sebrat si svých pět švestek a jít si postavit vlastní iglú na tajném místě.

Říkám vám, nebýt Vánoce téměř pravidelně na blátě, jsou zasněžené louky za městy plné matek od rodin, které se zastřeným pohledem a s lopatou hledají, kam se zahrabat. Obchodní domy, které pomalu od září připravovaly národ na to, že je potřeba zastavit barák a koupit děcku půlku hračkářství, nás svým chováním naprosto otupily.

Osobně jsem tedy vždy za oficiální začátek Vánoc považovala po pankáčsku nikoliv říjen, ale konec listopadu. To v dobách, kdy se ještě lidé stýkali, přišla ze školy či školky žádost, abychom po dětech za dva dny poslali cukroví na ochutnání, s milým dovětkem, že nemusíme poslat moc druhů. Stačí jen to, co už máme.

Jelikož dítě důrazně odmítlo donést do školky kilo mouky, prdopeč a pět vajec, protože to bylo to, co jsem už měla, nezbylo než nasadit ďábelské tempo a během jednoho odpoledno-večero-noci vytvořit sladkou hromadu čehokoliv. A zde tedy přichází osudový milník číslo jedna – pečení s dětmi.

Pečení s dětmi je záliba, kterou můžete provozovat v určité fázi jejich života pouze po medikaci. Vzpomínáte, jak vaše maminky kupovaly litry rumu „do perníčků“? Tak o tom mluvím.

Já vím, že je teď ohromně moderní nechávat děti hrát si s moukou, suchým hrachem nebo čočkou. Krásně je to prý rozvine. Přiznávám tady před národem, že jsem špatná matka. Ve chvílích, kdy se mi v troubě pálilo jedno pečivo, já vyráběla těsto na druhé a děti mezitím vysypaly na zem, linku, do šuplíků a trochu taky do obýváku sypké suroviny, se rozvíjelo jediné. Má úzkost.

Děti pochopitelně ohromně baví vykrajovat z těsta. Bohužel jen z úplného prostředka těsta. Ukazovat, vysvětlovat, hystericky se kousat do rtů… nic nepomůže. Po dvou pokusech vyjít matce vstříc se třetí perníková postavička ocitne neohroženě přímo uprostřed pracně vyváleného těsta.

Z půlmetrového plátu vykrojí jedno dítě pět jakžtakž věrných tvarů a zbytek těsta se druhé dítě pokusí sníst, takže se trochu dusí. Celé je to krásně idylické, matku bolí záda a nervy, ale děti jsou krásně rozvinuté. Na gauči. Protože kdyby to ještě měly uklízet, tak už je ten barák na vyhození. Tak jen s ponožkami obalenými těstem odťapkají roznášet radost do zbytku domu. Toto se s narůstajícím věkem dětí pochopitelně zlepšuje. Za pár let se dokážou tak bravurně schovat, že nic nerozsypou ani nepřipálí.

Kde je otec, který by přiložil váleček k dílu? Děkuju za tu otázku, zrovna jsem o tom chtěla mluvit. Tady totiž přichází milník číslo dva – vánoční večírky. Vypadá to, že každý z nás potřebujeme vidět šéfa v Santově čepici tančit na točící židli kolem palmy, aby ty Vánoce měly ten správný slavnostní nádech. Jsou lidé, kteří mají potřebu o Vánocích navštívit a potěšit drobným dárkem půlku zeměkoule. Klienty, tudle tým, co loni tak krásně pracoval, támhle tým, co je nějaký celý rozdivočený a potřebuje stmelit, dodavatele, odběratele, spolužáky z gymplu, kamarády, sousedy v ulici, a když je člověk opravdu prosycen tou krásou a láskou, udělá vánoční večírek pro pošťáka a tramvajáka, co ho vezl z posledního večírku.

Pochopitelně je potřeba počítat se všemi večírky, které pořádá škola, školka, hudebka, výtvarka, kroužek filatelie, Andulka a Románek, co mají naprosto nepochopitelně narozeniny v druhé polovině prosince. A tam všude je slušné přinést to cukroví, co jsme s dětmi v radostné pospolitosti vytvořili.

Otevřít si výrobní linku na cukroví je jen jeden problém, který rodiče řeší. Další potíž mnoho z nás přivádí k milníku číslo tři – dárkům. Ačkoliv dárky odnepaměti posílá kurýrem Ježíšek, tu a tam se stane, že mu rodiče musí trochu pomoci. U nás ve škole je třeba rozkošný zvyk pomáhat i Mikuláši. Děti tedy nenápadně máme vyzbrojit v jednom případě dvaatřiceti, v druhém jednatřiceti drobnými dárky „za pár korun“, které dostanou od Mikuláše ve škole.

Bonbony dostanou od Mikuláše na kroužcích. Ovoce a uhlí od Mikuláše doma. Proč chodí Mikuláš za prosinec desetkrát, pokaždé se ptá na stejné věci a trochu jinak vypadá, a jak to máme vysvětlit dětem, teď nechám stranou. Nemá cenu pitvat výmluvy, které musí rodič vymyslet, aby poslal po dítěti nenápadně tašku plnou dárků.

Když si ovšem provedeme droboučké matematické cvičení, zjistíme, že 63 hovadin, pardon, drobných dárků, stojí 63krát „pár korun“. Mít čtyři děti, bylo by to 126krát „pár korun“. Navíc se pak po domě válí 126 drobností, které jsou super, až na to, že nejsou super, protože je rodiče posbírali všude možně.

To by byl Mikuláš. Teď Ježíšek. Ten chodí taky asi třicetkrát. Ve škole, na kroužcích, u jedněch prarodičů, u druhých, u kamarádů, u tety… je všude! „Co potřebuje ta naše Magdička maličká?“ ptají se babičky. Nejpravdivější odpověď, tedy „uklidit si v pokojíčku“ a „dva týdny v polepšovně“, neberou jako odpověď.

Dům se tedy během jedněch prázdnin dokáže pokrýt půl metrem plyšových hraček a podobných nezbytností. Nepište mi, že je to neekologické, neekonomické, nevýchovné, zbytečné a jen to dělá bordel, nebo vaši adresu nahlásím našim babičkám, strýčkům, kamarádům a Ježíškovi! Máte krásnou příležitost jim to vysvětlit. Hodně štěstí. Jeden problém je zbytečné dárky odrazit. Druhý je vymyslet.

Dlouho se traduje, že s námi ženami to není snadné. Vánoce ovšem ukazují, že to zdaleka není pravda. Když nevíte, co by si přála vaše žena, můžete to odbýt diamantem, kabelkou, botami, parfémem, oblečením. Co však s muži, kteří cokoliv potřebují, okamžitě si sami koupí?

Když si zadáte do vyhledávače heslo dárek pro muže, vyběhne na vás spousta produktů spojených s pivem, jídlem a s nohama. Vypadá to, že český muž neumí nic jiného než se cpát a pít pivo ve veselých ponožkách nebo pantoflích.

My víme, že to není pravda. Problém ovšem je, že muži si často odpustí část toužení, a když něco chtějí nebo potřebují, prostě si to koupí. Kosmetiku, oblečení a diamanty ocení jen hrstka z nich, co ovšem s tím zbytkem, co právě teď křepčí na vánočním večírku?

Když po několikanásobném úrazu nervových spojů konečně dojdete k okamžiku, kdy se v potu tváře vymyšlené dárky můžou předat, přichází ke slovu milník číslo čtyři – kapr. Co může být zábavnějšího než nacpat vodního živočicha do igelitky, pojezdit s ním po městě, pak ho pustit do vany a nechat děti, aby mučení dokončily? Návrat do přírody by kapr nepřežil, ale tohle si podle mě tedy nezasloužil. Když už má skončit ve strouhance, ať je to důstojné a rychlé, říkám už léta. Na moje názory však nikdo nedbá.

Kapr nemá moc možností, jak dát najevo, že má s takhle rozdanými kartami trochu problém. Může se nanejvýš vyčítavě dívat. My matky víme, jak fungují vyčítavé pohledy. Úplně stejně jako věta: „Kolikrát ti budu ještě říkat, že ti to říkám naposledy?!“

Kaprovi je jeho významné dívání se k ničemu, a tak ostentativně začne dělat mrtvého brou… kapra. Pokud máte na návštěvě rodinu, se kterou se veselíte do noci, a kolem půlnoci zjistíte, že se vás pokusil kapr přechytračit a buď taky něco vypil, nebo brzo hodí záda, jste postaveni do situace, kdy se dva nestabilní muži snaží přeprat jednoho nestabilního kapra.

Tato situace je samozřejmě zcela smyšlená.

To sousedovi se kapr stihl pomstít. Omlouvám se slabším povahám, tuto část asi raději přeskočte. Nebudu zabíhat do detailů. Prostě se ukázalo, že když necháte kapra, který předstírá smrt, v kýblu v koupelně, může se stát, že budete potřebovat vymalovat. A vytřít. A všechno z místnosti vyprat. Význam tohoto brutálního podtónu svátků klidu a míru mi zkrátka nějak uniká.

Zuzana Hubeňáková