Máte pocit, že poslech tradičních vánočních písní jen násobí vaše utrpení, protože si při srovnání s vánočním ideálem tichého štěstí v rodinném kruhu připadáte ubozí, cyničtí, neempatičtí, zlí a zvrácení? Začínáte Vánoce nesnášet, stydíte se za to a snažíte se tento pocit zadusat hluboko do nevědomí?
Jak nás učí Freud, potlačování negativních emocí vás přivede tak maximálně k neuróze, sexuální úchylce a nakonec do blázince. Vy musíte naopak dát svým pocitům volný průchod! To, že vás občas Vánoce serou, z vás ještě nedělá psychopaty. A to, že jsou chvíle, kdy byste Santu nejraději pověsili za vousy do průvanu hned vedle Alzáka, z vás ještě nedělá vrahy.
Koledy vám nepomůžou. Vy si naopak musíte najít písně, které zaujímají k Vánocům ještě negativnější postoj než vy. Podle Aristotelovy teorie katarze vás percepce takových skladeb od nežádoucích emocí očistí a na samém konci léčebného procesu dospějete ke kýženému dobrému pocitu ze svátků a začátku nového roku.
Socialistický občan postupem času stejně jako jeho západní kolega pochopil, že Vánoce jsou svátkem konzumu. Jenže slavit svátek konzumu v obchodech bez zboží je popravdě asi ještě o fous větší depka, než je slavit v obřích obchodních centrech narvaných zbožím k prasknutí.
Hovada boží: tahle píseň skupiny Jablkoň je sice taky už poněkud starší, ale zůstává skrznaskrz aktuální. Přenese nás do světa, jehož středobod leží “tam, kde svítí hvězda nad hypermarketem.” Vždycky, když stojím před Vánoci u pokladen ve frontě jako kráva a můj spolubližní mi něžně špitá do ucha “Uhni, vole”, říkám si v duchu, že ten příměr s hovady je poměrně trefný.
Xindlova píseň se písni Sodoma Gomora: Za…ný Vánoce v mnohém podobá, jen je v ní méně sprostých slov a více sofistikovaných rýmů (typu “abych věřil, že je štědrý, musel jsem si dát ještě drink”). Jinak ale i zde nacházíme hlavního hrdinu alkoholika, asociála a zoufalce, který nemá prosincové svátky rád. Uvážíme-li, že skladba má na YouTube 16 milionů zhlédnutí, zdá se, že tohle zhnusení Vánocemi s náladami části české společnosti nějakým způsobem rezonuje.
U textu od českého národního básníka Jaroslava Seiferta byste možná čekali, že v něm budou vánoční svátky líčeny s pohádkovou naivitou, jako by právě vypadly z obrázků Josefa Lady. Ale atmosféra básně je zcela jiná – melancholická bilancující, zvoucí spíš k rozjímání než k rozpustilému veselí. “Když už se blíží v spěchu ten žaluplný děj, svíčičko na ořechu, hoř pro nás pomalej.”
A i to je vlastně poselství Vánoc. Nezáleží na honosnosti příbytku, může to být dokonce i tak trochu chlív. Důležité je, co krásného se v něm narodí.
Pavel Šenkapoun
COOLna 
Napsat komentář