„Evoluce šinkanzenu se nikdy nezastaví,“ říká Ueno Masayuki, který má na starosti budoucnost japonských drah. A zdaleka nejde jen o rychlost. Pokud byste na japonském nádraží nabyli dojmu, že rozličné šinkanzeny jsou jedním velkým designérským experimentem, vězte, že to nejsou nějaké samoúčelné hrátky konstruktérských exhibicionistů. Jemné nuance ve tvarech „čumáků“ zdejších expresů slouží například k tomu, že se neustále snižuje odpor vzduchu na vjezdu do tunelů, což citelně snižuje spotřebu a zároveň výrazně zvyšuje cestovní komfort uvnitř souprav.
Když do šinkanzenu nastoupíte, možná vás uvnitř na první pohled překvapí, že zrovna nezáří novotou. Ale pozor, v žádném případě to neznamená, že by byl kterýkoli ze stovek provozovaných rychlovlaků jakkoli zanedbaný! Je jen hojně používaný a je to na něm vidět.
Přitom čistota je naprosto vzorová, stejně jako bezpečnost – za celou dobu provozu drží japonská síť rychlovlaků ve statistice úmrtí číslici 0 (slovy: NULA)! A to prosím při víc než 10 miliardách přepravených pasažérů. Je to i zásluhou dokonalé seizmologické detekce: nastává-li zemětřesení, všechny rychlovlaky kdekoli na tratích po celé zemi zatím vždy dokázaly včas zastavit.
Obdivuhodná je též spolehlivost šinkanzenů. Průměrná doba zpoždění jedné soupravy za jeden rok nepřesáhne jednu minutu. Nové páteřní vlaky přitom pendlují po nejvytíženější japonské štrece mezi Tokiem a Ósakou.
Úžasná je úslužnost na japonských kolejích. Už dávno před virovou panikou nosili všichni zaměstnanci tamějších železničních společností bílé (!) rukavičky. Ano, skutečně, ruce oděné do sněhově bílých rukaviček řídí japonské vlaky, kontrolují jízdenky pasažérů a ještě na každé konečné otáčejí sedačky šinkanzenů po směru jízdy. Řekli byste ptákovina, ovšem ve skutečnosti je to vymoženost, za kterou by si mnozí pasažéři německých expresů ICE či francouzských TGV rádi připlatili – spoustě lidí (není-li jich dokonce většina) opravdu zásadně vadí cestovat zády napřed, tím spíš ve vysoké rychlosti.
A k podtržení toho všeho ještě jeden zdánlivě bezvýznamný, leč ohromně milý detail: vstoupí-li průvodčí do japonského vagonu, ještě dřív, než vyzve cestující k předložení jízdenek, tak se jim ukloní. Totéž na odchodu – opět uctivá úklona zákazníkům. Na tuhle zdvořilost se velmi rychle zvyká a těžko se jí pak zpátky doma v Evropě odvyká.
Klíčové slovo k zapuzení hladu na japonských kolejích zní ekiben. Jen je vhodné vzpomenout si ještě před nástupem do vlaku a zastavit se v japonském nádražním kiosku. Tady se člověku začnou nezadržitelně sbíhat sliny, i kdyby byl zrovna po jídle.
Ekiben je jídlo zabalené na cestu. Opravdu pěkně zabalené: nemusí to být jen japonské sushi, běžně tam připravují i řízky či jiné dobroty, avšak vždy uzpůsobené pro japonský způsob baleného oběda bentó.
To znamená vše systematicky seřazené v plastovém boxu přesně rozděleném do sektorů, maso úhledně nakrájené, jako příloha nejčastěji rýže. K tomu jsou vždy v ceně jídelní hůlky a také ubrousky na očištění prstů.
Rozhodně není třeba obávat se v šinkanzenu vyhladovění ani v případě, že si pasažér nestihne na rušném nádraží pořídit bentó před nástupem. Ve většině spojů projíždí uličkami mezi sedadly aspoň minibar se studenými „jednohubkami“. A občas lze už i v japonském vlaku narazit na omezený výběr balených obědů.
Nakonec dva detaily, které na japonských kolejích ocení tak či onak závislí cestovatelé. Kuřáci, kteří nevydrží bez svého zlozvyku, mohou navštívit za jízdy na palubě šinkanzenu oddělenou kuřárnu. A pijani, kteří večer přeberou a ujede jim poslední vlak, mívají v okolí japonských železničních stanic k dispozici takzvané kapslové hotely: levná lůžka poslední záchrany v jakýchsi „kosmických“ kójích, aby nemuseli nocovat s ostudou na nádražní lavičce nebo hledat drahý hotel.
TOREIYU TSUBASA
Tohle jinde nezažijete: zvenčí vypadá jako běžný šinkanzen, uvnitř jsou japonské lázně se saké barem. Speciální souprava s horkou koupelí nohou jezdí na trase Fukušima – Šinjo.
Petr Čermák
COOLna 
Napsat komentář