COOLna

Dojeli jsme metrem na Opatov, do předposlední stanice na trase C. Kancelář agentury se nachází v jednadvacetipatrovém molochu, který spolu se sousedním opuštěným strašidelným hotelem obdobné výšky dominuje ostatním panelákům. Agentura má v budově pronajatá dvě patra, čtvrté a páté, a provozuje v nich ubytovnu. Samotný náborový proces se omezoval na test, při němž měl člověk hledat rozdíly ve dvou spárovaných řadách písmen a čísel. Těm, kteří měli s úkolem problém, pomáhal koordinátor. Šlo o práci v obrovském skladu přístrojů firmy Apple za Prahou. Práce se skenerem – načítání kódů a porovnávání těch, které jsou na obalech, s těmi, co jsou na policích. Musí se oba shodovat, jinak se krabice ocitne na nesprávném místě. Jeden z uchazečů měl problém podepsat smlouvu. Ruka se mu třásla tak silně, že se nedokázal trefit propiskou na papír. Vypadal, jako by právě prodělával záchvat deliria tremens. Koordinátor trpělivě čekal, odvracel hlavu na druhou stranu. Zbývající kandidáti, včetně Honzy, Pavla a mě, solidárně mlčeli. Někdo mu možná dokonce v duchu fandil: „Dělej, vole, to zmákneš! Miř na ten zkurvenej papír!“ Po několika neúspěšných pokusech rozechvělý kandidát konečně úpis podepsal.

Když přijímací řízení skončilo, vyšli jsme si před budovu zakouřit. Zídky obklopující věžák byly plné lidí rozmanitých národností. Někteří si podávali z ruky do ruky flašku, jiní jointa. Ve vzduchu se vznášela intenzivní vůně marihuany. Skupinka snědých Cikánů pouštěla hudbu z boomboxu. Bylo tu rušno – nespočetné jazyky světa se mísily pod betonovou babylonskou věží. Někdo z kandidátů vytáhl z batohu láhev tuzemáku, jiný ubalil brko. Aklimatizace v novém bydlišti proběhla vzorově.

Honza a Pavel v těchto podmínkách moc dlouho nevydrželi. Rychle se chytili pochybné společnosti a přestali chodit do práce. Téměř nevystrčili nos z ubytovny, pohybovali se maximálně z pokoje do pokoje ve snaze najít kumpány k bongu. Když jim došly peníze a zásoby skéra, snažili se zachránit situaci darováním krevní plazmy, což je v Česku placená služba. Když však při registraci nahlásili adresu ubytovny, řekli jim, že odběry dárců z takto podezřelých míst neprovádějí kvůli riziku infekce. Pavel začal s drobnými krádežemi – kradl drahé čokolády nebo sprchové gely, které potom prodával za poloviční cenu vietnamským majitelům obchůdku v přízemí. Tímhle způsobem si prý přivydělává polovina ubytovny. To vše pod bedlivým dozorem policistů, kteří městský věžák pravidelně kontrolují.

Pražské Palermo…

Rozhodnutí, že tento betonový moloch má sloužit jako levná dělnická ubytovna, padlo v roce 2013, kdy celou budovu odkoupila Městská část Praha 11. Měly tu vzniknout byty pro mladé rodiny, jenže po koupi se ukázalo, že zrekonstruovat objekt k tomuto účelu přesahuje možnosti nového vlastníka. Koupě prakticky vyčerpala rozpočet čtvrti, takže kvůli ní scházely peníze na naléhavější investice, například do školství. Město přitom budovu vlastnilo už dříve, ale v roce 2008 ji prodalo za 151 200 000 korun investičnímu fondu TTP Invest. Teprve později vyšlo najevo, že se transakce vůbec neměla uskutečnit, protože objekt byl vydražen coby majetek bytového družstva v rámci konkursu; součástí konkursní podstaty byl však neoprávněně. Po pěti letech MČ Praha 11 věžák od téhož fondu odkoupila zpět, ovšem za částku více než dvakrát vyšší – 336 milionů korun. Majiteli fondu, jenž tímto způsobem vydělal téměř 185 milionů, jsou kontroverzní podnikatelé, kteří byli v minulosti spojeni s trestnou činností. V čele TTP Invest stojí Tomislav Procházka starší a Tomislav Procházka mladší – otec a syn. Rodina Procházkových přišla k penězům v první polovině devadesátých let, v době kuponové privatizace. Senior rodu, tedy Procházka nejstarší, a Tomislav Procházka starší se již dříve ocitli v hledáčku kriminalistů kvůli podvodným praktikám při veřejných dražbách. Podvody během privatizace je dokonce oba přivedly do vězení. Druhý z mužů byl kromě toho zatčen coby podezřelý v případu brutální vraždy ředitele liberecké akciové společnosti Limas Ludvíka Petružely, pro nedostatek důkazů byl však propuštěn. Sám také málem neunikl smrti, když si jeho vraždu objednal Marcel Minařík, který Procházkovým dlužil 4,5 milionu korun; Minařík si tím vysloužil dvanáct let vězení. V roce 2013 objevili policisté v bývalých jatkách v České Lípě, která patřila Procházkovi staršímu, nelegální pěstírnu marihuany s vybavením v hodnotě přinejmenším pěti milionů korun.

Betonový věžák za svou více než třicetiletou historii dvakrát změnil název – než ho odkoupilo město a stal se ubytovnou Sandra, jmenoval se hotel Veritas a hotel Twin. Coby Twin tvořil se sousedním hotelem Opatov komplex Twin Towers. Dvě věže vyčnívající nad okolní zástavbu, jenomže nikoli na Manhattanu, nýbrž na Jižním Městě. Hotel Sandra se mnohokrát objevil na stránkách černé kroniky. Došlo tu ke znásilněním, sebevražedným skokům, rvačkám na nože nebo zapalování aut na blízkém parkovišti. Podle místní fámy tu kdysi dva Bulhaři vyhodili z okna v sedmnáctém patře kámoše, protože jim dlužil pětistovku.

Obě transakce, jak koupi, tak prodej věžáku, Procházkové uskutečnili v době, kdy byl starostou Městské části Praha 11 Dalibor Mlejnský z ODS. Za jeho vlády se této části města říkalo „pražské Palermo“. Když byl starosta obviněn, že opisoval ve své diplomové práci, hájil se tím, že k tématu, o kterém psal, se nedá dodat nic nového. A když v rámci rozsáhlé policejní akce objevil protimafiánský útvar v jeho domě čtyři miliony korun v hotovosti a dalších pětadvacet milionů se našlo na zahraničních kontech, svěřil se starosta novinářům MF Dnes, že u něj „něco málo doma našli“.

Autor je publicista.

Z polštiny přeložila Anna Plasová.