COOLna

Co pozitivního přinesla online výuka žákům a studentům?
Mnohým v některých aspektech vyhovovala víc než klasická a rozhodně jí všichni netrpěli. Sama v ní vidím kromě negativ i řadu výhod a stejný názor slýchám od studentů, dětí a jejich rodičů. Některé děti se v ní lépe soustředily; nebo se nesoustředily, ale nebylo to vidět, což nutně nemusí znamenat, že na výuku kašlou. Na základních školách je často obrovský rozdíl mezi žáky v rámci jedné třídy, pro ty nadané je velká část hodiny zbytečná a takhle si doma našli způsob, jak během čekání na ostatní dělat něco jiného. Spoustu dětí tenhle stav povzbudil k větší samostatnosti. Tedy pokud jim rodiče dovolili být samostatní.

Součástí samostatnosti je i to, že si dítě občas „narazí čumák“, že třeba neodevzdá úkol, něco neudělá a nese si pak důsledky svého chování, což je naprosto v pořádku.

Co když dítě pomoc potřebuje?
Pomoc rodičů je někdy zapotřebí, spousta dětí s vývojovými poruchami potřebuje na základní škole a dokonce i na střední škole dohled, ale obecně platí, že by rodič měl na dítě klást o trochu větší nároky, než jaký je pro něj přirozený stav. Ale zdůrazňuju, že ty nároky by měly být větší jen o trochu. Neměly by být moc pod, ale ani ne moc nad.

Vědí rodiče, kde je správná a zdravá míra o něco vyšších nároků?
Někdy stačí uvědomit si, že výchova je proces a neustálý růst, že to není konzervace stavu. Když v určitém období pomáhám dítěti víc, měla bych myslet na to, jak to budu postupně opouštět.

Kvůli pandemii a uzavřeným školám často zaznívaly výrazy jako „ztracená a poškozená generace dětí a studentů“. Vám podobná vyjádření vadí a nesouhlasíte s nimi, proč?
Protože si myslím, že v té generaci může být část dětí a dospívajících, kteří nakonec budou odolnější než předchozí generace právě díky tomu, že se s nimi život nemazlil, protože byli tomu všemu vystaveni a protože si mohli uvědomit, že v určitých životních situacích nebo etapách musíme brát v potaz nejen vlastní přání a touhy, ale i potřeby či bezpečí druhých. Pokud to jejich okolí dobře uchopilo, rodiče, učitelé i jiní dospělí, a pomohlo jim hledat způsoby, jak všechno zvládnout, mohou do života odcházet posílenější a s mnohem realističtějším očekáváním než ti, kteří žádným větším překážkám v dětství a dospívání vystaveni nebyli.

Protože ne vždycky je všechno tak, jak chceme?
Přesně tak. Tahle generace měla možnost uvědomit si, že věci vždycky nevycházejí, jak si je naplánujeme. A když tohle zažijete ještě v bezpečném a funkčním prostředí rodiny, umožní vám to rozvinout si mechanismy na to, jak náročné okolnosti a události bez nějaké vážnější újmy zvládat i později.

Zatímco když něco takového dítě nebo dospívající neprožije, čeká ho dřív nebo později tvrdý náraz.
Když má někdo celé dětství a dospívání „růžové“, když je hezký, nadaný, zdravý a nemusí vydávat žádnou extra energii na to, aby cokoli překonával, protože mu jde vlastně všechno, může takové dítě odcházet do dospělosti s vědomím, že takový je život, že takhle to bude fungovat i nadále.

Jenže ono nebude.
Nebude, a i proto si myslím, že největší chudáci jsou paradoxně ty nejchytřejší a nejúspěšnější děti ve třídě, protože až jednou přijdou někam, kde z nich nikdo nebude padat na zadek, tak to pro ně může být velmi drsné.

Především je to pro něj ohromný náraz a frustrace. Pro ty, kteří podobnou frustraci už předtím stokrát zažili, protože se s překážkami či neúspěchem potkávali, je to také nepříjemné, zároveň si však uvědomují, že se to dá přečkat. Už s tím mají zkušenost, vědí, že s tím mohou nějak zacházet, že si z toho někdy mohou vzít nějaké ponaučení, jak se takové zkušenosti propříště vyhnout. Nebo z toho není vůbec žádné ponaučení, ale už ví, že frustrace po nějakém čase přejde nebo se zmírní. Problém je, když se s něčím takovým setkáte poprvé až jako dospělý. V tu chvíli je to opravdu těžké a ukáže se, jestli na to zvládnutí máte vybudované vlastní mechanismy nebo jestli máte aspoň sociální síť, která vám pomůže náraz zvládnout.

Co když mladý člověk nemá okolí, které mu pomůže, a neporadí si s tím ani sám?
Existuje celá škála reakcí, ta nejhorší je, že to vzdá a cítí se jako oběť. Jakmile se postaví do pozice oběti, uzavírá si cestu k růstu, k překonání problému a vlastně i k budoucnosti, protože postavení „Jsem obětí světa, který je na mě zlý“ je velmi nešťastné. Zatímco když je člověk schopný vnímat svůj vlastní podíl na té situaci, byť klidně i se zpožděním, může se k problému nějak postavit a pokračovat v životě dál.

Musíme mít nezbytně na každé události nějaký podíl? Není to tak, že se nám dějí věci, které nemůžeme ovlivnit?
Pochopitelně jsou věci, které neovlivníme, ať děláme, co děláme. A někdy se stane i to, že i když uděláme všechno dobře, tak nám věci prostě nevyjdou. Pandemie je názorným příkladem. Já jako jednotlivec na ní nemám žádný podíl, přesto mě zásadně ovlivňuje. A je už jen na mně, jak se k této negativní události postavím.

Můžu si vzít z každé negativní věci do života něco pozitivního?
Ne, ani to neplatí, je spousta věcí, z nichž si nemohu vzít nic dobrého. Někdy je život hodně nefér, k některým lidem obzvlášť, ale je třeba si uvědomit, že žádný jiný nemáme. A pokud jsem ochotná nepříjemné zážitky integrovat do svého života, říct si, že tohle jsem já a zkusím se svojí minulostí a současnými okolnostmi žít, jak nejlépe dovedu, tak je naděje, že to třeba jednou bude lepší.

Kolem negativních emocí dětí se točí téměř každá návštěva rodičů. Dospělí mnohdy dělají všechno pro to, aby je děti neměly, aby nebrečely, nevztekaly se, přitom by své potomky naopak měli naučit negativní emoce vyjadřovat. Úkolem rodiče není, aby je dítě nemělo, ale aby je umělo vyjadřovat civilizovaně, sociálně přijatelně a naučilo se je regulovat a umělo s nimi žít. Pokud nám tahle klíčová dovednost chybí, pokud neumíme zacházet s frustrací, se vztekem, se smutkem, budeme v životě těžko snášet jakékoli překážky.

Děti musí vědět, že se nám emoce střídají, že můžeme mít spokojený, vyrovnaný život, ale zároveň být často naštvaní, vzteklí a smutní. Kdyby tohle věděly, tak teď nemáme přeplněné psychiatrie dětmi.

Zuzana Masopustová, psycholog