COOLna

Na Facebooku vídám záplavu pozvánek na kurzy šití, háčkování, vaření či pletení adventních věnců, fotek nejrůznějších výrobků je plný Instagram, internetové influencerky se od recenzování make upu přesunuly na kurzy malování a frázi „večer jdu na keramiku“ slýchám ve svém okolí pomalu častěji než dříve obvyklé „do hospody“ či na koncert. Jistě by to vše šlo smést konstatováním, že jde jen o trendy vynucené pandemickým lockdownem, a podobně jako zmiňované pečení chleba pominou s opětovným rozvolněním a návratem k „běžnému“ životu. To by ale nebyla celá pravda.


Není náhodou, že boom řemesel a amatérské umělecké tvorby táhne zrovna generace mileniálů vstupující do středního věku, a náhodné není ani to, že keramika frčí víc než třeba letecké modelářství nebo výroba zákusků. Stejně jako u jiných trendů, i v tomto případě se v jeden čas spojila spousta souběžných vlivů, které daly vzniknout nové mánii a prozíraví lidé s trochu podnikavosti na ní mohli i dobře vydělat.

V první řadě přece jen nelze vynechat důležitou roli pandemie. Omezení kultury, cestování a společenského života spolu s přerušovanými lockdowny vytlačilo lidi do domácností či do přírody, a kapsy si tak namastili výrobci outdoorového oblečení, Netflix, hobbymarkety i výrobci kuchyňských potřeb. K potřebě překonat domácí nudu se přidala i ekonomická nejistota, a leckdo tak začal opravovat staré oblečení i z čiré nutnosti. Pandemie vyvolala či posílila řadu traumat a duševních potíží. Pokud se vám nedařilo objednat k psychologovi a meditace nezabrala, je pravděpodobné, že jste zkoušeli mysl utišit nějakou soustředěnou ruční prací. Za poslední dva roky tak toho bylo nejspíš uháčkováno víc než za celé dekády a dříve opomíjené koníčky pronikly na titulní stránky světových médií.


Vedle pandemie je tu i neúprosný běh času. Když jsem se ptal třicátníků ve svém okolí, proč se začali věnovat keramice a obdobným aktivitám, často zmiňovali, že rodina a práce ubraly času na hospody a večírky a zároveň je nutí trávit víc času doma. Mileniálové už skutečně nejsou generací pařící mládeže, ale do středního věku si zároveň přinášejí specifické konzumní návyky. Důraz na šetrnost, ekologii a udržitelnost, okolnostmi vynucenou spořivost a paradoxně zároveň zálibu v autentičnosti, řemeslné kvalitě a designu spojenou s důrazem na vkus a estetické trendy. Stručně řečeno, je to touha po útulné a hezké domácnosti v těžké době.

Dalším faktorem je podoba práce, kterou se dnes živí většina městské střední třídy. Pro kancelářské zaměstnání je typická jistá neuchopitelnost výsledků, absence fyzické námahy a také jakýchkoliv fyzických prožitků – pokud mezi ně nepočítáme zrovna karpální tunely a bolavá záda. Nudná a nesmyslná povaha řady kancelářských pozic navíc vyvolává touhu po smysluplné kreativní realizaci někde jinde. Nedávný průzkum Pew Research ostatně ukazuje, že v mnoha rozvinutých západních zemích označuje nejrůznější koníčky jako zásadní podmínku smysluplného života právě mladá generace. A čím více fyzické práce s materiálem a hmatatelných výsledků, tím lépe – luštění křížovek prostě ty kýžené pocity z fyzicky vydřených plodů práce nepřinese.


Scénu koníčků a volnočasových aktivit zásadně proměnily i sociální sítě. Díky jejich decentralizované povaze je najednou více vidět na věci, které dříve mohly zůstávat mimo pozornost mainstreamových médií. Řada umělců a tvůrců může díky Instagramu a jiným sítím snadno propagovat svou práci, portály jako americké Etsy či český Fler vedly ke značné demokratizaci amatérského užitého umění, a obrazový charakter Instagramu nebo TikToku přirozeně nahrává aktivitám, které jsou vizuálně atraktivní. Člověk, který vaří, maluje či tvoří u hrnčířského kruhu prostě v krátkém videu vypadá zajímavě, a může také snadno nasbírat statisíce sledujících.

Důležitou roli hraje i touha po mezilidském kontaktu. V západní společnosti už desítky let probíhá eroze komunitního života a spolkových aktivit, což nutně vyvolává reakci. Setkávání v hospodách rozhodně není pro každého, nejen v lockdownu, a družení u společné tvorby či her má svou výhodu i v tom, že neklade takové nároky na kvalitu konverzace či společná témata. Společné aranžování kytek, pletení nebo malování může být optimálním kompromisem mezi introvertním osaměním a kamarádským kroužkem, a boom rukodělných kroužků všeho druhu je tak podepřen i touhou po nenáročném komunitním setkávání.

V době, která se vyznačuje snadnou dostupností masově produkovaného zboží, je paradoxně pochopitelná rostoucí obliba zdánlivě neefektivně a zbytečně draze ručně vyrobených věcí, kterými se lze odlišit od průmyslově produkovaného tovaru. Tahle libůstka střední třídy není žádnou novinkou. Už ve viktoriánské Anglii podobným způsobem na rozmach průmyslové výroby reagovalo hnutí Arts and Crafts a stejný posun předpověděl spisovatel Neal Stephenson ve svém cyberpunkovém románu Diamantový věk, který vykresluje dystopickou budoucnost, ve které se i přes obrovské technologické možnosti vládnoucí elity vyžívají v pomalé řemeslné práci (není to ostatně jeho jediná přesná futurologická předpověď, už před 30 lety také trefně popsal koncept Metaversa). Nelze tak zapomínat na to, že hňácání v hlíně může vedle relaxace sloužit i jako subtilní symbol společenského postavení.

Jedním z nejtypičtějších rysů mé mileniálské generace je touha po autenticitě, která reaguje na všudypřítomný marketing, přetvářku a proměnlivost digitálního světa. Není žádný zásadní důvod, proč by mnohé z výše popsaných koníčků a aktivit měly být méně autentické než zrovna keramika. Jenže ať už za to může fyzický dotek s hlínou, alchymie proměny materiálu, uspokojivý pocit z večeře servírované na vlastnoručně vyrobeném talíři, a nebo úplně jiné asociace, zdá se, že zrovna keramika prostě lépe vyzařuje silnější dojem oné opravdovosti. Možná je tak nejlepší nechat všechny analýzy stranou a užít si věc, která je bůhvíproč tak půvabně upřímná a skutečná.

Matouš Hrdina