COOLna

Není to tedy jen chyba učitelů, že se české děti necítí ve škole dobře.
Není, někdy k tomu efektivně přispějí i rodiče třeba tím, jaké mají na dítě nároky. Nemůžeme vše házet jen na učitele, i když je pravda, že učitelé jsou na rozdíl od dětí i rodičů profíci, kteří by měli umět dbát nejen o znalosti a dovednosti, ale taky o duševní a tělesné zdraví dětí. Když nebudete umět Pythagorovu větu a budete ji v životě potřebovat, protože se stanete třeba geodetem, tak se ji doučíte. Ale když nevycházíte s lidmi, neumíte s nimi komunikovat, nejste dostatečně citlivý, včetně citlivosti sám k sobě – dnes se tomu říká mindfulness – budete to mít v životě těžké. To jsou věci, které je potřeba učit už ve škole.

Zase použiju hypotetický argument zastánců tradiční školy, slýchám ho často: to jsou přece dovednosti, které má dítě naučit rodina.
Škola je místo, kde dítě tráví spoustu času a kde taky navazuje vztahy – s vrstevníky i s učiteli. Pokud by tam učitel byl jen od toho, aby předal Pythagorovu větu, tak to by možná za čas zvládly lépe počítače. Učitel by měl přinášet něco navíc. Je to vzor – děti sledují, jak se chová, jak řeší různé situace. Nějak se u toho tváří, děti vidí, jestli ho to baví nebo ne. Učí a zároveň vychovává, nejde to oddělit. Takže tvrdit, že výchova náleží rodině, je pedagogický nesmysl. Někdy taky trochu podceňujeme dril – k tomu, abyste se naučila slušně chovat v určitých situacích, třeba neskákat do řeči, potřebujete řadu opakování a doma všechny ty situace nelze natrénovat. Škola je od toho, aby si tam dítě upevňovalo i to, co už mu třeba doma řekli. Platí to i obráceně: rodina vzdělává. Naučit se smrkat do kapesníku je taky dovednost. Nebo jezdit na tříkolce, na kole, plavat… to všechno je přece učení. A leckdy rodiče předávají dítěti i regulérní znalosti. Představa, že ve škole se dítě naučí to a doma ono, je velmi mechanistická.

Takže by to mohla být hezká spolupráce rodičů a školy… cíl je společný: rozvíjet dítě.
Ano, cíle jsou shodné – když to řeknu ošklivě – dostat z dítěte maximum. A to v různých oblastech, nemluvíme jen o vědomostech. Tohle mě na českém školství trochu štve – moc se nerespektuje, že každému jde něco. Škola často očekává perfektní výkony ve všech předmětech. To, že je někdo od první třídy hodně dobrý na psaní, samozřejmě neznamená, že by se vůbec neměl učit počítat, ale možná je větší pravděpodobnost, že půjde tímto směrem, tak by nemělo vadit, že v matematice nedojde stejně daleko jako někdo, kdo se chce věnovat technickému oboru. Dcera chodila na gymnázium s klukem, pro nějž byla naopak problém čeština, ale spravoval jim tam celou počítačovou síť. Naštěstí to byla rozumná škola, takže měli pochopení pro to, že něco umí a rozvíjí se v tom a v něčem jiném holt pokulhává. Přimhouřili oko, propadnout ho nenechali. Vždyť dospělý život tak funguje – přece se nebudu živit něčím, co neumím. Každý si hledáme cestičku v tom, co ovládáme lépe. Škola by to měla zohledňovat a ideálně v tom být nápomocná – všimnout si talentu a dítě nasměrovat.

Je to generační záležitost? Myslíte, že mladší učitelé už jsou jiní?
Někdy, když člověk dojde do určitého věku, tak si uvědomí, že z některých věcí se nestřílí. Věk a zkušenost vedou k pochopení, že když to nejde v tomhle předmětu, půjde to v jiném, a nějaké uplatnění se v životě najde. Takže i řada starších učitelů je velmi rozumná a netrvají na splnění povinností hlava nehlava. Mladší někdy nejsou dost zralí, aby pochopili, že matika nebo děják není celý život a tak se snaží silou mládí dovést děti k tomu, aby taky vše zvládli. A leckdy to taky nedělají dobře.

Každopádně jsou dnešní děti úzkostnější a pod větším stresem, to potvrzují i kliničtí psychologové. Já si nemyslím, že by škola mohla vyřešit všechno, není to terapeutické zařízení, ale myslím, že poslední rok a půl ukázal, že je potřeba pracovat na odolnosti dětí a na sociálních dovednostech.

O škole už jsme mluvili, ale jak může zapracovat na zvyšování odolnosti svého dítěte rodič?
Tím, že s ním je, že s ním dělá spoustu věcí a že ho moc nebuzeruje. Nerozčiluje se pořád nad něčím, nenadává mu. Nedělá to, co jsme kritizovali u učitelů, protože rodiče to dělají někdy ještě s větší vervou. Pro dítě má být rodina místo, kde je vždycky bezpečno.

Dnešní děti se tedy mají materiálně lépe, ale psychologicky hůř.
Před padesáti lety se spousta věcí vůbec neřešila. Dostala jste pětku, tak vám doma nařezali. Kdo se neučil, šel dělat. Dneska už je to složitější, veřejnost má v otázce vzdělání všeobecně větší ambice, takže není rarita ani vystresovaný dvojkař.

Zároveň se mluví o takzvaném helikoptérovém rodičovství – snaze rodiče umetat dítěti cestičku, což bývá psychology kritizováno.
Je naivní představa, že když umetu deset cestiček, umetl jsem všechny, na které dítě v životě narazí. I když ho dovedu do školy nebo mu tam donesu to, co zapomnělo, stejně toho spoustu zbyde, co bude muset řešit samo. Nejrozumnější se mi zdá to, co by řekla Maria Montessori a mnozí další: dneska ti to ukážu, pomůžu ti, ale zítra to zvládneš sám. Nikoli „aby ses náhodou neříznul, tak já ti to nakrájím“. Vybalancovat to tak, aby se dítě neustále učilo, ale příliš často neselhávalo. K tomu potřebuju s dítětem být co nejvíc, abych viděl, co zvládne a nehnal ho do situací, kde selže. Jiné, modernější koncepty, zas říkají, že když dítě uspěje – třeba i s pomocí rodiče – posílí to jeho sílu pro budoucnost. Psycholog Albert Bandura to nazýval „vnímaná osobní účinnost“ – věřím, že mám schopnosti potřebné pro dosažení určitého cíle. Když se snažím dítě v tomto posilovat, potom nejsem helikoptérový rodič, ale rodič, který chce maximalizovat to, co se má dítě naučit – v nejširším slova smyslu včetně dovedností životních.

Co byste tedy poradil dnešním rodičům?
Že stačí být trpělivý a věřit si, a taky věřit dětem. Když byly moje děti menší, některé věci mi ještě jasné nebyly – a nijak si to nevyčítám. Přesto, že jejich verze je, že jsem je nikdy nepraštil, tak já vím, že ano. Prostě jsem v tom byl vychovaný a moc jsem o tom nepřemýšlel. Dneska už by mě nic takového nenapadlo a to vnučky taky někdy udělají nehezkou věc. Neumím si teď už představit, že bych z něčeho dělal vědu nebo se rozčiloval. Dnes už vidím tu obrovitánskou pestrost vývoje dětí, vidím děti, které třeba ve škole měly problémy, ale nakonec se v životě zařídily skvěle. Chodím taky na OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) a tím se mi ještě rozšířilo spektrum problémů, které jsem viděl v běžné poradně. Ale my jako společnost s tou rozmanitostí neumíme pracovat. Abychom dětem dokázali říct: „No tak pojedeme podle tvého, aby tě to těšilo a bavilo. Já ti budu taky trochu něco vnucovat, ale je to na tobě.“ Už jsme jakžtakž přijali biologickou diverzitu – že každý brouček má nějaký význam – ale to, že když má někdo svou cestu, může to být pro společnost taky cenné, to jsme ještě úplně nepochopili.

psycholog Václav Mertin