Důvod, proč bývá zrovna jmelí spojováno s Vánoci, není těžké uhodnout: v době, kdy už jsou větve listnatých stromů holé, je jmelí stále sytě zelené, navíc bývá právě v tom čase ozdobené bílými bobulkami. Rostlina je zvláštní tím, že nemá kořeny v zemi, ale bydlí v korunách jiných stromů. Proto jí také byly přisuzovány různé magické vlastnosti, často bývala považována za ochranitelku před nečistými silami.
Přítomnost jmelí může vést k tomu, že strom roste pomaleji, je menší nebo méně rozpíná větve do šířky, zároveň je také zranitelnější vůči různým škůdcům a chorobám. V některých případech může dokonce dojít k tomu, že jmelí vyčerpá svého hostitele natolik, až zahyne. Většinou ovšem probíhá soužití obou rostlin celkem spokojeně.
Na každém stromě, který jmelí napadne, vypadá trošku jinak. Například jmelí z lípy mívá drobné lístečky a vytváří spíše placky než koule, zatímco na topolech vyrůstá často do obrovských rozměrů a mívá krásný kulovitý tvar. Není ani úplně pravda, že by bylo vždy jasně zelené – často bývá spíše nažloutlé, protože nezískává od hostitele tolik živin, kolik by potřebovalo.
Čechy může potěšit ještě jedna zajímavost o téhle rostlině – nejstarší fosilie jmelí byly objeveny právě na našem území, v bývalém dole Kristýna nedaleko východočeského Hrádku u Nechanic.
Představy o zvláštní moci jmelí pocházejí už z antických dob. Zajímavé je, že i když jde o rostlinu cizopasnou, jedovatou a vlastně v mnoha ohledech potenciálně podezřelou, bývala v naprosté většině spojována s vlastnostmi dobrými, byla považována za štěstí přinášející, ochraňující a prospěšnou.
Záznamy z antických dob hovoří o tom, že staří Římané věšeli snítky jmelí nad vchody do domů, aby ochraňovalo domácnost a přinášelo štěstí. Za stejným účelem jím své příbytky také vykuřovali. Zlatá ratolest, pomocí které hrdina Aeneas našel vchod do podsvětí, bývá také často považována za jmelí. Rostlina hrála významnou úlohu zejména u Keltů.
Jmelí jako pevnější součást vánočních tradic se objevuje od 18. století, nejdříve na britských ostrovech, později i ve Francii a Německu, a vytvořily se tu nejrůznější zvyklosti s ním spojené. Své místo dostalo i v příběhu o narození Ježíše Krista. Pověst vypráví, že bylo původně statným stromem, z jehož dřeva vyřezal tesař Josef kolébku pro malého Ježíška. O třiatřicet let později mu připadla mnohem smutnější úloha: z kmene téhož stromu byl postaven kříž, na němž Ježíš zemřel.
I tady ovšem legenda dává jmelí nakonec pozitivní úlohu: za trest sice přestalo být stromem a změnilo se v malé keříky, dostalo ovšem za úkol přinášet lásku. V tom, že jmelí žije v symbióze se stromem, z nějž čerpá zdroj života, byla pak shledávána symbolika člověka, jenž tímto způsobem čerpá životodárnou sílu od Boha. Někde se proto z jeho větviček sestavovaly i růžence.
Zajímavé zvyky si osvojila zejména mládež. „V Bretani hledají o Vánocích za popěvků na počest jmelí větvičky, vedou krále a královnu jmelí domů, ozdobují vrata a dvéře jmelím. U nich pak děvčata dají se líbati.“ V alpských zemích bývalo zase jmelí spojeno s posledním dnem v roce, svátkem svatého Silvestra: tady stával v hospodě ošklivě namaškařený Silvestr s věnečkem jmelí na hlavě a hlídal, jestli se někdo ocitne pod věncem, pro změnu jedlovým, pověšeným uprostřed stropu; toho pak k velkému pobavení ostatních políbil.
V řadě vánočních rituálů spojených s jmelím se vyskytují polibky. U nás tenhle zvyk známe asi ponejvíce z anglických a amerických filmů a seriálů, nejde ale o nějakou novodobou zvyklost – tato tradice je nejméně tři sta let stará. Má se za to, že se nejdříve rozšířila mezi služebnictvem v Británii právě v 18. století, a služky a sluhové si ji pak předávali až do dob viktoriánských, kdy přeskočila i mezi jejich pány a pak mezi ostatní lid.
Americký spisovatel Washington Irving popisuje zvyk, kdy při každém polibku bylo třeba utrhnout jednu kuličku ze jmelí nad hlavou, a líbat bylo možno jen tak dlouho, dokud kuličky stačily; pak zůstala jen jedna jediná na ozdobu.
Do Čech a na Moravu proniklo jako vánoční symbol z Německa, a to nejdříve do měšťanských rodin. Na venkově, přestože jeho trsy ze stromů znali, se do vánočních tradic dlouho nijak zvlášť nepromítlo. (Na druhou stranu se ovšem i u nás považovalo za léčivé: vyskytují se staročeské recepty podávající návod k „prachu, tlučenému z jmelí hruškového nebo dubového“, používanému jako léku.)
To všechno se ale změnilo na počátku minulého století. „V posledních letech přibyla mezi vánoční nezbytnosti v Praze i po městech českých vůbec nevídaná tato rostlina, jmelí zelené s bobulkami bílými,“ píše Čeněk Zíbrt v brožuře z roku 1910. „Staří pamětníci vrtí hlavou, co to znamená, zavěšovati na Štědrý večer a přes vánoční svátky pod lampou, pod lustrem chumáče jmelí. Když se pak pod jmelím rozproudí blahopřání vánoční, čtveračivé škádlení a líbání, nezdá se nevinný obyčej se jmelím tak novotářský a nebezpečný…“
O sto deset let později tato „novota“ už dávno patří k přirozeným součástem Vánoc. Zajímavé ovšem je, jakou oblibu si u nás získalo jmelí pozlacené či postříbřené – vypadá sice dekorativně, zato tak poněkud mizí jeho význam jako stálezelené rostliny v době zimní.
Lidovky
COOLna 
Napsat komentář