Když byl můj starší syn v první třídě, tak mi jednoho dne po návratu z fotbalového tréninku, na kterém mu byla zima a křičely tam děti jedno přes druhé, řekl, že chce chodit do kroužků, kde je ticho a teplo… A musím říct, že až teď, kdy už je v šesté třídě a já usedám čím dál častěji ke psaní, mu dokonale rozumím. Na psaní miluju ten pocit samoty, ticha a svobodné hry. Když zkouším divadlo nebo točím, jsem nástrojem, který interpretuje něčí představu, myšlenku a ne vždy je to postoj, který je výsostně můj. Je tam mnoho lidí, kterým se musím přizpůsobit. Na divadle jsem kamínek v mozaice, ale když píšu, tvořím tu mozaiku sama. A jen já rozhoduju o tom, co v ní bude.
Nevadí vám, že tím odhalujete i soukromí?
Nikdy mě nenapadlo se tím nechat svazovat. Nic jiného než svůj život a svoji vlastní fantazii umělec nemá. Vlastně každý, kdo chce něco vytvořit, dává tomu druhému všanc své nitro. V knížce neodhaluju žádné pikantnosti ani skandály. Jen svojí optikou dávám nahlédnout do některých chvil ve svém životě – a to podle mě není nijak nebezpečné. Měla jsem prostě potřebu ukázat, jak některé věci vidím, a možná že v tom někdo spatří i sám sebe.
Martina Preissová
COOLna 
Napsat komentář