COOLna

Ano, premiér je pánem vlády. Je tu ale pár ale. Zaprvé skutečným pánem vlády je v britském premiérském modelu a do velké míry též v kancléřském systému Spolkové republiky Německo. V obou případech je role hlavy státu i parlamentu ve věci vlivu na personální složení vládního (tedy premiérova či kancléřova) kabinetu mizivá.

A tady začíná mantra o panství českého předsedy vlády nad vládou pokulhávat. Ano, z pohledu premiéra a jeho role vůči vládě je skutečně pánem vlády. Chceme-li ale používat argumenty logikou celé ústavy, podívejme se na stejnou situaci také optikou prezidenta.

Předseda vlády ať si je pánem vlády, ale kdo je pánem nad tím, kdo bude pánem vlády? U nás pochopitelně prezident. Zatímco v typických modelech se silným premiérem spočívá role hlavy státu ve slavnostním potvrzení vítěze voleb, případně vítěze hlasování v parlamentu, český prezident má po volbách naprosto volné ruce a mohl by jmenovat třeba Mickey Mouse (brání tomu snad jen to, že nemá české občanství).

Po jistých zkušenostech s českými prezidenty bychom měli Miloše Zemana pochválit – nejmenuje ani Mickey Mouse, ani nekoketuje s pokusy jmenovat Andreje Babiše, nešikanuje budoucího premiéra potupným sbíráním poslaneckých podpisů na podporu své vlády. Jen jemně pošťuchuje vítěze voleb a dráždí ústavní právníky neochotou jmenovat jednoho z kandidátů. Za to schytává plnou boční salvu.

Jsou-li Zemanovy plány proti logice ústavy ve věci jmenování vlády a jejích členů, je třeba říci, že jsou ale v logice špatné tradice mnoha českých prezidentů a také do jisté míry ústavy samotné. Již T. G. Masaryk zasahoval do personálních otázek více, než mu přiznávala tehdejší ústava. A Miloš Zeman, který tvrdí, že ústavní zvyklosti jsou idiocie, se zrovna této ústavní zlozvyklosti rád přidrží. Nejde ale jen o špatné ústavní návyky, jde o logiku ústavy, která pojímá postavení české hlavy státu schizofrenicky.

Na jedné straně hlava státu, symbol, jednotící prvek národa. Na straně druhé monokratická funkce nadaná docela širokým rozsahem kompetencí a zároveň báječnou neodpovědností a maximální imunitou. Není divu, že pozice prezidenta přitahuje bývalé předsedy vlád, kteří ji považují za ještě vyšší metu nad tou, jíž už dosáhli. Posedlost politikou se posléze přenáší na funkci, která by měla být tak trochu „nad věcí“. Ale nemůže. Nejen z titulu toho, kdo o ni usiluje, ale také z tolikrát adorované logiky ústavy.

Český prezident se skutečně může považovat za pána systému, když může (a také toho využívá) jmenovat nejen předsedy řádných vlád, ale také tzv. úřednické, či mnohem přesněji prezidentské vlády, a může je, či vlády v demisi, podržet u moci příjemně dlouhou dobu. A aby toho nebylo málo, zákonodárci vyslyšeli volání veřejného mínění a přičarovali prezidentovi přímou volbu.

Z osoby, jejíž funkce by mohla vznikat alespoň trochu apoliticky a tak i fungovat, se rázem stala politická persona první kategorie a ze souboje o křeslo celonárodní plebiscit, jehož vítěz se může zaštítit legitimitou od milionů voličů. Již studenti prvních ročníků politologie se mohou dozvědět, že přímá volba prezidenta posiluje. Máme tedy ústavu, která ve věci postavení prezidenta nemluvila jasně, aby po zavedení přímé volby byla její logika ještě zmatenější. Je to jako rozdávat protřelému karbaníkovi esa a doufat, že nevytáhne ani svrška.

Řešením není vytahovat jen jednu část. Postavení prezidenta v celém ústavním systému by vyžadovalo hlubší revizi se zásahem do ústavního textu. Bohužel zatímní pokusy byly spíše kontraproduktivní. Prezident je volený přímo, což jej nesmírně posiluje, a zároveň se natolik zkomplikovaly možnosti jeho odvolání z funkce, že je prakticky nesesaditelný.

Jsou dvě možnosti, kudy se vydat. Jednou z nich je silný prezident po vzoru USA, Francie nebo třeba Ruska… Rizika jsou ale příliš velká, a tak druhou možností je prezident jako symbol, jednotitel, kladeč věnců, státní notář. Je třeba říci, že ty země, které šly cestou slabé hlavy státu, učinily zpravidla dobře. Patří sem též téměř všechny evropské monarchie, což je ovšem cesta pro Česko uzavřená. Zbývá model, jaký mají například v Německu a který funguje.

Oslabení funkce prezidenta ovšem naráží na praktické problémy. Rozhodovat o roli prezidenta za situace, kdy je prezident v silném oslabení, není úplně gentlemanské. Bude-li jeho nástupcem Andrej Babiš, nejspíše neprojde změna ústavy parlamentem pro odpor ANO. A bude-li zázrakem zvolen nějaký mocí méně posedlý kandidát, odpadne najednou (zdánlivě a jen dočasně) důvod ústavu měnit. Promyšlená změna pozice prezidenta by ale byla prospěná. Jinak se budeme znovu ocitat před politickými krizemi způsobenými prezidentovou mocenskou hravostí a opět budeme nuceni jednostranně argumentovat s ne zcela stoprocentní přesvědčivostí.

Jan Šmíd, přednáší ústavní právo na FF UJEP