COOLna

Tolkien je ovšem nesrovnatelně vyšší liga. Pro něho bylo budování fiktivní říše královská zábava učence, který si v jistém smysl hrál na stvořitele. Burroughsovy romány jsou prvoplánově zábavné, ironicky zaměřené vyprávěnky, kdežto Tolkien vybudoval cosi podobného chrámu. Fascinovala ho severská mytologie, motivy Pána prstenů čerpal z eposů Edda a Beowulf. Jako filologa ho bavilo vymýšlení jazyků, vypracoval jich celkem patnáct. Svoje jazykové vize stavěl na hluboké znalosti evropských jazyků včetně jejich historických variací. Do svého díla napěchoval obrovskou nálož učenosti – a zabralo to.

Frank Herbert ovšem nebyl profesor literatury na Oxfordu. Byl to novinář, zkusil lovit ústřice anebo učit lidi přežít v džungli, jím vybudované světy v ekosystému Duny tedy neměly hlubinné propracování Pána prstenů.

Byly ale dostatečně důkladné na to, aby lidi bavilo sledovat nitky ve složitých pavučinách dvorských intrik. Podobně jako se Tolkien obracel k severské mytologii, Herbert se v Duně nechal inspirovat kulturou islámu. Týká se to zejména popisu života pouštního národa fremenů, zde nalezneme transkripce arabských názvů a jmen, navíc některé peripetie Paula Atreida připomínají osudy proroka Mohameda. Herbertův zájem o arabské reálie byl podpořen i jeho obdivem k postavě slavného britského diplomata – dobrodruha T. E. Lawrence. Velkou inspirací byl i reálný příběh Římského impéria. Sám Herbert se netajil tím, že ho ovlivnilo klasické dílo Edwarda Gibbona Úpadek a pád římské říše.

Celé toto úsilí vyústilo ve vytvoření díla, které zásadně přesahovalo tehdy běžnou normu rozsahu románu tohoto žánru. Zrodil se subžánr příběhů o vysněných říších čerpajících ze světové historie. Na tom není nic divného, je to nevyčerpatelná inspirační studnice. Zajímavé ovšem je, co příběhy zpravidla čerpají.

Příběh Duny je v tomto ohledu spíše typický. Politický systém je tu monarchický. Máme zde hrdinu, který se angažuje ve prospěch utlačené menšiny. Ale i on je Mahdí, předem určený spasitel. Podstoupí rozmanité zkoušky, načež zvítězí. Potom se zachová jako Václav Havel, který též hovořil o zázraku, ale zasadil se o ustavení demokratického systému? Nikoli. Stává se sám císařem a podpoří vznik svého kultu jako božího proroka.

Tato preference monarchií je pro vysněné říše typická. Snadno nabudeme dojmu, že autoři sci-fi nedávají demokracii za vzdálenějším časovým horizontem šanci. Hlava státu je obvykle padouch a hrdinové se rekrutují z řad povstalců. Bílé klobouky časem vítězí, ale jak jsme viděli na příkladu Paula Arteida, o instalaci demokracie není zájem, což lze doložit na mnoha příkladech. Ze strany autorů sci-fi to však není známka osobních sympatií k monarchii. Jsou k tomu nuceni zákonitostmi příběhové literatury.

Jakmile je próza postavená na příběhu, nutně sklouzne do jakési archetypální commedie dell’arte. Nositeli děje musí být jednotlivci a jejich vztahy musí být konfliktní, jinak příběh nevznikne. Jakmile autor definuje konflikt, chtě nechtě musí rozdělovat klobouky: těm hodným bílé, těm špatným černé. Držení palců je součást procesu čtenářství. Důmyslnější autoři se pak snaží vyhnout se černobílému vnímání a vytvářejí složitější rozpolcené postavy, základnímu schématu soupeření vůlí a zájmů se však nelze vyhnout.

To je až příliš jednoduché a literární labužníci se také prvoplánově příběhové literatuře vyhýbají, vizme maximu „není větší nudy, než je zábavná literatura“. Aby schematismus příběhu netrčel jako pověstné péro z gauče, je třeba ho opatřit ochrannou vrstvou chránící krasocit. Proto je třeba toho důkladného aparátu fiktivní historie, geografie, ekologie, mytologie a kdoví jaké další -gie. Čím je ochranná vrstva tlustší, tím méně nás schéma zraňuje. Toť vysvětlení, proč jsou knihy tohoto typu tak objemné. A filmy tak dlouhé..

V kinech teď máme třetí inkarnaci Duny. O té první z roku 1984 už byla řeč, v roce 2000 vznikl ještě televizní seriál, z části se natáčel i v Praze a hráli v něm mnozí naši herci, například bratři Formanové. Duna Davida Lynche však nevyvolala žádné velké nadšení: byla jí vytýkána délka (komerční verze má 137 minut, maximalistická 190 minut), nepřehlednost a hlavně nuda. Což mohu potvrdit po čerstvém opětovném zhlédnutí: Lynchův film je zajímavý hlavně proto, že si uvědomíme úžasný technický pokrok. Za těch bezmála 40 let jeho schopnost vyvolat iluzi skutečnosti klesla k nule.

Villeneuvův film ovšem disponuje vším, co se dá za čtyři miliardy korun pořídit. Přitom je až ku podivu, jak věrně se drží literární předlohy, avšak nesnaží se za každou cenu jít jinou cestou než Lynch.

Villeneuvova Duna nabízí fascinující podívanou. Krajina, zobrazovaná architektura a samozřejmě i fantastické stroje vzdálené budoucnosti promítané na ohromné plátno multiplexu vyrážejí dech. Můžeme se jen dohadovat, na jakých principech to všechno funguje, gravitace zjevně není žádné svazující pouto. Ohromné dopravní prostředky se vznášejí jaksi samy o sobě. Přitažlivosti nepodléhá ani miniaturní vražedná šipka, nadaná ďábelskou umělou inteligencí.

Helikoptéry ale potřebují vířivá křidélka, jaké mají pozemské vážky. To vše je samozřejmě v pořádku: očekáváme, že se rok 10 191 nebude s nějakou gravitací párat, a proč by vedle sebe nemohly koexistovat rozličné technologické koncepty. Jde o vizuální efekt. Před čtyřiceti lety David Lynch vsadil na parafrázi důkladných strojů devatenáctého století (výtvarně se podílel H. R. Giger, autor podoby Vetřelce), kdežto Villeneuvova technická estetika je vedena hlavně starostí, aby kosmidla Duny nepřipomínala nic z Hvězdných válek. Což je těžký úkol, když uvážíme, kolik různých tvarů a patvarů zaplnilo Lucasem stvořený vesmír.

I fakt, že příběhy vysněných říší vedou k jakési feudální struktuře popisované společnosti, má své vizuální důsledky. Příběhy vysněných říší jsou plné osobních soubojů, ale i široce založených konfliktů, Lucasova sága má války v názvu. Jaká ozbrojená tělesa zde nastupují proti sobě? Bitvy za osm tisíc let, máme-li věřit filmovým tvůrcům, budou připomínat střetnutí na Bílé hoře s tím rozdílem, že hlavní zbraní nebudou muškety, ale meče, pokud možno katany. Tedy samurajské meče, jaké používají elitní bojovníci v Duně.

Ohromné čtverce vyrovnaných řad bojovníků vypadají dobře na plátně. To je základní imperativ, o nic jiného nejde a jinak to ani být nemůže. Netřeba to brát jako kritiku; bez klišé se neobejdeme. Když na plátně uvidíme kosmický křižník, musíme uslyšet hukot, to je málo platné, jinak bychom si mysleli, že se v kině pokazila aparatura.

V duchu doby je třeba si také položit otázku, do jaké míry je Villeneuvova Duna dostatečně woke, tedy probuzená; v roce 1950 bychom se ptali, do jaké míry je prodchnuta uvědomělostí. Pro toho, kdo woke není, je zde dobrá zpráva: ústřední postava není jednonohá lesbická černoška. Příběhem se samozřejmě táhne motiv vykořisťování planety a utlačeného národa s jednoduchou kulturou, ovšem tento motiv tvoří páteř původního Herbertova románu. Černoši zde jsou, ale v počtu zjevně nenaplňujícím nepsané, leč vymáhané kvóty, takže lze čekat námitky nebo možná i shitstorm.

Ondřej Neff