COOLna

Svět jako by začal v poslední době objevovat půvab chyb, proher, neúspěchů a nezdarů. Studenti Harvardovy obchodní školy nově absolvují praktickou část programu s názvem FIELD, v jejímž rámci vyfasují obnos na založení vlastní firmy.

Každý se samozřejmě snaží uspět, ale to není primárním cílem. Tím je získání praktických zkušeností z terénu. A pokud zkrachují, je to také dobře. Je lepší položit malou firmičku než za tyto zkušenosti v budoucnu platit miliony dolarů. Předpokládá se totiž, že absolventi Harvardu s titulem MBA právě do čel významných firem po celém světě zamíří.

Ostatně chyby patří v několika globálních firmách k náborovým kritériím manažerů. Pokud ve vašem životopise figuruje nějaké to fiasko, jste pro jejich personalisty zajímavějším uchazečem než někdo, komu se všechno podezřele daří. Protože ona ta chyba dřív nebo později přijde.

Letos se poprvé i v Česku konečně otevřel populární kurz Science of Failure – Vědy o selhání. Nabízí ho Fakulta informatiky a managementu Univerzity Hradec Králové. Práce s chybou je totiž hit i v pedagogice. Kantoři absolvují semináře na téma Chyba jako příležitost k učení, a tak od svých dětí najednou slýcháme, že „chyba je kamarádka“.

Potíž ovšem je, že se to tak úplně nedaří přetavit do praxe. Učitel se může nakrásně snažit s chybou konstruktivně pracovat, jenže když pak za každou takovou chybu – kamarádku – sníží žákovi známku, pozbývá tato idea smysl. V praxi pak žijí děti pravý opak. Chyb se obávají, snaží se jim vyhnout, popřít je, trápí se nad nimi a nenávidí je. Stejně jako kdysi my, jejich rodiče, které strach z chyb okradl o podstatnou část kreativity.

Světově uznávaný britský spisovatel a pedagog Ken Robinson však tvrdil, že učitelé ani školy za současný stav až tak nemohou. Za viníka považoval standardizaci vzdělávání. Školství totiž vzniklo v době osvícenství a cílem byla homogenizace lidí pro účely průmyslové revoluce. Tento zastaralý model se stále ještě praktikuje, i když skutečný život už je úplně jinde.

„Z obálek časopisů a televizních obrazovek se zdá, že na co známí lidé sáhnou, to se jim daří a ani se u toho nezapotí. Otevřeme Facebook a vidíme přehlídku úspěchů: Nikdo nic nepokazil, nikdo není smutný, a dokonce ani škaredý. Ale tak to přece v životě nechodí! Každý úspěch bývá vykoupen výživným průšvihem, bankrotem nebo zklamáním nejbližších – zkrátka fuckupem,“ říkají Tomáš Studeník a Ivan Brezina ke své Velké knize fuckupů.

Ta začíná slovy: „Velké příběhy jsou příběhy velkých nezdarů. Tatík Luka Skywalkera byl Darth Vader. Fuckup. Adama s Evou vyhnal Bůh z ráje. Fuckup. Jiného boha, Steva Jobse, vyhodili z Applu. Fuckup. A Karkulku sežral vlk…“

Když takto naladěni knihu čtete, dojde vám, že na začátku vypadaly všechny geniální nápady jako hloupé. Jako když jeden z nejvýdělečnějších snímků v historii Forrest Gump odmítla řada producentů s tím, že se přece nikdo nevydrží dvě hodiny koukat na mentálně postiženou postavu. Když Sergey Brin a Larry Page začali budovat Google někde v garáži, byla na trhu už dvacítka vyhledávačů a nikdo jejich byznys plánu nevěřil. Dnes už většina ani tak nevyhledává jako „googlí“ a Google si drží post třetí nejhodnotnější značky světa (druhý je Apple, první Amazon). A Twitter byl za blbost označen přímo programátory, kteří měli za úkol ho vytvořit.

Úspěchy takových nadšenců se vždycky dávají za příklad odvahy, která se vyplácí. Jenže to je vrcholek ledovce. Pod ním leží hromady a hromady neúspěchů, jimiž jsou celé dějiny – ty novodobé nevyjímaje – vydlážděny. Jak prohlásil Thomas Alva Edison: „Neselhal jsem desettisíckrát. Objevil jsem deset tisíc způsobů, jak nevyrobit žárovku.“

Celé toto téma (ne)přijímání chyb totiž není až tak o nezdarech, ale o našem postoji k nim. „Ten nám vštípily takzvané primární autority – rodiče, prarodiče, paní učitelky, paní doktorky a jiní dospělí, k nimž jsme vzhlíželi od země. Říkali nám, co je dobře a špatně, a protože děti nemají rozvinuté kritické myšlení, často se nám stereotypní vzorce chování a postoje k (ne)úspěchu vytvořily právě v raném dětství a dospívání,“ říká lektorka, koučka a mentorka Jitka Ševčíková.