COOLna

Jistý druh vulgárního foucaultismu nás povzbuzuje k přehlížení, do jaké míry se za většinou institucí, které Foucault popisuje, skutečně skrývá hrozba násilí.

Panoptikon bylo koneckonců vězení. Když si myslíte, že vás někdo může kdykoli sledovat, tak obvykle prostě půjdete někam jinam. Ve skutečnosti se od Foucaultových dob věci v tomto ohledu celkem zhoršily. Dřív ve školách a nemocnicích nebývaly skutečné ozbrojené stráže; teď na mnoha místech jsou.

Mnoho vlád po celém světě používá argument veřejného zdraví k vynucování opatření, která by v demokratických společnostech jen o pár měsíců dříve byla nemyslitelná. Například ve Slovinsku jsou jednotlivci pokutováni, když se snaží protestovat proti jednání vlády. Samozřejmě ne za protestování. To by bylo nedemokratické. Ale za porušování zákona o infekčních chorobách. Takže jediné skupiny lidí, které se mohou volně pohybovat, jsou policie, armáda a politici.

To mě nepřekvapuje. Můžete se o svém státu dozvědět spoustu věcí, když porovnáte, jak zachází s politickým shromážděním a jak s jakýmkoli jiným.

Jak?

V liberálních demokraciích je obvykle celkovým ospravedlněním právní struktury země nějaká forma ideálu lidské svobody. Americká listina práv začíná svobodou projevu, tisku a shromažďování. V praxi je ale shromáždění lidí za účelem protestu, což má být samotná podstata toho, co znamená být Američanem, považováno za méně legitimní než shromáždění lidí, kteří vám chtějí něco prodat.

Když na to většinové Američany ze střední třídy upozorníte, budou se tvářit nevěřícně. Chudí už tolik ne, nepovažují pravidla za spravedlivá. V každém případě vám odpoví: „Máte samozřejmě právo na shromažďování, pouze potřebujete povolení. V čem je problém?“ Takže vy musíte říct: „Dobře, pokud musíte požádat policii o povolení, abyste mohli něco otisknout, tak se tomu nedá říkat svoboda tisku.“ A oni řeknou: „Ale to je něco jiného! Je to otázka dopravy. Nemůžete se jen tak sejít. Překáželi byste lidem, kteří jdou po ulici.“ Což je vtipné, protože si nevybavuji, že by se někde v ústavě psalo o právu na neomezený dopravní provoz.

Tuto lekci jsme si odnesli z hnutí Occupy. Poté co náš tábor vystěhovali, bylo zarážející, jak mnozí Američané ze střední třídy prostě pokrčili rameny a nadále přihlíželi cupování Listiny práv a svobod, přestože učí své děti, aby právě na ni byli tak hrdí…

Ale co můžete obsadit teď, když nemáte dovoleno ani opustit svůj vlastní byt?

Vždycky existuje něco, co můžete dělat. Hnutí Anonymous ukázalo, že lze provádět smysluplné a vlivné protesty online. A lidé po celém světě vynalézají nové způsoby, jak protestovat ze svých domovů.

Každopádně, izolace bude stěží trvalá. Měli bychom si připomenout, že svět existoval před vakcínami a že lidé věděli, jak se vypořádat s hrozbou nemocí jako cholera, žlutá zimnice nebo chřipka. Velice opatrně sledujete, kdo nákazu šíří, izolujete je a dáte je do karantény, věnujete pečlivou pozornost hygieně, vzdálenosti od ostatních, omezíte některé druhy obchodu. To vše se stalo ve viktoriánském období rutinou.

Můj přítel John Summers zkoumal, jak se Jane Addams (americká aktivistka a sociální pracovnice) vypořádávala s podobnými hrozbami v Hull House (sociální projekt určený pro přistěhovalce z Evropy založený v roce 1889 v Chicagu, později se proměnil v multifunkční sociální centrum). Dospěl k závěru, že střední třídy prostě zapomněly věci, které patřily mezi běžné znalosti.

Je to opravdu fascinující, protože vlády po celém světě nám po mnoho let tvrdily, že nemohou udělat nic podobného tomu, co právě udělaly – zastavit téměř veškerou ekonomickou aktivitu, zavřít hranice a vyhlásit globální stav nouze. Ještě před třemi měsíci všichni předpokládali, že i jednoprocentní pokles HDP by byl naprostá katastrofa, jako bychom všichni měli být ušlapáni ekonomickým ekvivalentem Godzilly.

Ale to se nestalo.

Ne, stalo se něco jiného. Všichni zůstali doma a ekonomická aktivita klesla jen o třetinu. Což je samo o sobě šílené. Člověk by myslel, že když jsou všichni doma a nic nedělají, tak ekonomika klesne aspoň o osmdesát procent, ne o třetinu. Nebo ne? Donutí vás to zamyslet se nad tím, co to přesně měříme. Co je to vůbec ta „ekonomika“? A co je to práce?

Myslím, že kvůli pandemii můžeme začít na tyto věci nahlížet jasněji.

Jasněji?

Tak zaprvé vidíme, která práce byla skutečně nezbytná a která je naprosto zbytečná. Ale také je jednodušší rozpoznat, co některé instituce ve skutečnosti dělají.

Kazatelé kapitalismu vždy naléhali, že globální finanční systém je lepší, volnotržní verzí centrálního plánování. Něco jako pětiletka, protože se rozhoduje o tom, jak budou zdroje přiděleny a investovány do optimalizace budoucí výroby. V podstatě by to měl dělat tak, aby zajistil, že lidé v budoucnu dostanou to, co chtějí, aby zajistil dlouhodobou prosperitu, štěstí, blahobyt. A ono to tak nefunguje.

Během celé debaty, zda zavřít Wall Street, abychom předešli ekonomické katastrofě jako v roce 2008, nikdo ani nenaznačoval, že by zavření finančního sektoru na měsíc nebo déle mělo jakékoli skutečné špatné dopady. Wall Street existuje v zájmu Wall Street, aby mohli být bohatí lidé i nadále velmi bohatí. Nikomu jinému příliš neprospívá. Ale může jim uškodit. Takže finanční systém nikdy nebyl náhradou za státní plánování, které stejně pokračuje. Navíc trh nebyl seberegulující. Vždy byl regulovaný  – státem. To, o čem se lidé skutečně dohadují, když mluví o „regulaci“ nebo „deregulaci“, je otázka, ve jménu koho se bude regulovat. Takže si skutečně myslím, že lidé dnes vážně pochybují o způsobu, jakým se v posledních desetiletích vládlo.

Jaký druh státu vznikne po pandemii? Na jedné straně by mohl získat druhou šanci socialismus, jak můžeme vidět v případě znárodňování železničního systému ve Spojeném království nebo nemocnic ve Španělsku. Na druhou stranu se mnozí obávají, že se stát stane autoritářštějším, jako se tomu stalo v Maďarsku. Jsou také jisté naděje, že by silný stát mohl směřovat k emancipaci. Že by mohl regulovat některá průmyslová odvětví, která jsou až příliš mocná a že by mohl upřednostnit lidi před zisky…

Tak zaprvé, když se ptáme, co se ve vypořádávání se s pandemií prokázalo jako účinnější, tak bychom měli být velice obezřetní, abychom neuvízli ve falešných dichotomiích: autoritářský versus demokratický, socialistický versus kapitalistický a tak dále.

Neexistují důkazy, že by se autoritářským státům vedlo lépe. Čína se samozřejmě snaží tuto myšlenku prosadit a rezonuje to s určitým vnímáním, obzvláště běžným v posledních desetiletích na globálním Jihu, podle kterého Čína ztělesňuje jedinou uskutečnitelnou alternativu vůči tomu typu neoliberálního modelu, který prosazují instituce jako Mezinárodní měnový fond nebo Světová banka.

Ale proč jsou Čína, Jižní Korea a Singapur tak často uváděny jako vzory? Nemají snad nejlepší výsledky při zastavování pandemie? Nemá to co do činění se společenskou disciplínou?

Nedávno jsem četl velmi zajímavou studii, která porovnávala, jak pandemii zvládly autoritářské a neautoritářské režimy. Autoři dospěli k závěru, že úroveň autoritářství nebyl relevantní faktor. Důležitá byla důvěra lidí ve výroky vlády: do jaké míry důvěřovali veřejným institucím, médiím, vědeckému establishmentu.

Jednoduše neexistuje systematická souvislost mezi tím, čemu se říká „demokracie“, a tímto druhem důvěry v instituce. Tady ve Spojeném království máme jednu z nejstarších parlamentních demokracií, ale politici a tisk nám systematicky lžou, a to tak zjevně, že máme, myslím, nejnižší důvěru v média v Evropě – po boku Itálie –, následuje Španělsko, jestli si dobře vzpomínám.

Znamená to, že přijali společenské uspořádání, ve kterém by umírněná levice měla na starosti takříkajíc produkci lidí, řídila by nemocnice a univerzity, zatímco umírněná pravice by měla na starosti produkci ropy, oblečení a dálnic. Takže stejně jako levicová sociální hnutí útočí na generální ředitele a obchodní dohody, tak pravicová hnutí útočí na autoritu lidí, kteří vedou vzdělávací nebo zdravotnický systém: učitele a vědce. Jen si vzpomeňte na kreacionismus, globální oteplování nebo potraty.

A ve skutečnosti je to beznadějná poziční válka, jak by mohl říct gramscista. Ani jedna strana nevyhraje. Že by radikální pravice mohla sociální reprodukci dát na starost evangelickým církvím, není o nic pravděpodobnější, než že by radikální levice mohla předělat Bechtel, Microsoft nebo Monsanto na samosprávný kolektiv. Co radikální pravice může udělat, je podkopat důvěru v experty a samozřejmě, čím více se dostanou k moci, tím více se jim to může dařit, protože umístí na pozice autorit skutečně nekompetentní osoby. Takže to celé živí samo sebe.

A kdy se z nespolehlivých vlád stanou autoritářské?

Lidé si pletou protiautoritářskou politiku s odporem vůči veškeré intelektuální autoritě, dokonce vůči jakémukoli sdílenému pojetí pravdy, spravedlnosti, nebo dokonce fyzické skutečnosti. Jako by bylo trvání na jakékoli formě pravdy rovno fašismu. Ale pak ovšem, pokud neexistuje pravda, proč by měl být fašismus vůbec být problém? Jaké máte důvody pro odmítnutí fašismu, kromě toho, že se vám osobně nelíbí, což moc neznamená, když ho mají jiní rádi. Takový druh absolutního relativismu na levici v současnosti odeznívá, zatímco je agresivně přejímán napravo.

V každém sousedství ve Spojeném království po vypuknutí pandemie vznikly jako první skupiny vzájemné pomoci, které vyhledávaly zranitelné lidi, osoby bez příbuzných nebo pomoci, seniory a podobně. Tak jim říkají „skupiny vzájemné pomoci“, používají staré anarchistické označení. Jen v Londýně jsou jich stovky.

Může to být důkaz starého úsloví, že v době krize se každý stane socialistou, nebo anarchistou?

V mém sousedství, které je nedaleko Grenfell Tower, si už lidé uvědomili, že vláda je během krize v podstatě zbytečná. Když tam před dvěma lety řádil ten požár, tak to úplně zbabrali. Řekli byste si, že pro vládu země s pátou největší ekonomikou na světě by nebylo tak těžké najít místo pro pár set přeživších, ale ve skutečnosti musely nakonec všechno zařídit církevní skupiny a spontánní komunitní skupiny, které působily ze zasquatovaných prostorů.

Takže navzdory běžnějšímu vnímání, že by anarchismus uvrhl řád v chaos, ve skutečnosti může pomoci uvést chaos do pořádku?

Vždy mi připadá trochu úsměvné, že lidé stále říkají: „Bože můj, nemůžeme se zbavit policie, protože když se jí zbavíme, tak se všichni začnou navzájem vraždit!“ Všimněte si, že nikdy neřeknou: „Já bych začal vraždit lidi.“ „Hm, žádná policie? Asi si seženu zbraň a někoho zastřelím.“ Všichni vždy předpokládají, že to udělá někdo jiný.

Coby antropolog ve skutečnosti vím, co se stane, když zmizí policie. Dokonce jsem žil na jednom místě na madagaskarském venkově, kde policie fakticky zmizela několik let před tím, než jsem tam dorazil. Téměř nic se nezměnilo. Tedy – vzrostla majetková zločinnost, občas něco rozkradli hodně bohatým. Počet vražd spíše klesl. Když se vypaří policie uprostřed velkého města, ve kterém jsou majetkové rozdíly mnohem extrémnější, rozhodně vzrostou loupeže, ale na násilné zločiny to nemá vliv.

Ale pokud jde o uspořádání společnosti, musíme se ptát, proč je podle nás nutné hrozit lidem, že je praštíme po hlavě, zastřelíme nebo na roky zamkneme do špinavé místnosti, abychom si udrželi nějakou formu uspořádání. Lidé, kteří si to myslí, skutečně nemají příliš víru v organizování lidí, že?

Myslím, že hodně lidí momentálně zjišťuje, kolik toho dokážou nezávisle na vertikálních autoritách vojenského střihu. Ve stavech nouze se vždy uchytí nějaká verze hrubého, ale účinného komunismu – každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.

Uchytí se jednoduše kvůli své účinnosti. Je to jediná věc, která skutečně funguje. Krizový komunismus bývá ovšem pravý opak autoritářského socialismu shora. Systémy rozkazů a hierarchie, stejně jako systémy tržní výměny, se stanou luxusem, který si lidé nemohou dovolit. I když se často znovu zavádějí v druhé fázi krize, když dochází ke zjednodušení situace.

Nejúspěšnější revoluční společenství, která znám, vyvažují obojí. Zkouší co nejvíce šířit znalosti, ale ze stejného důvodu v nich pak také nacházíme důvěru v lidi, kteří skutečně disponují odbornými vědomostmi. Místům, o kterých vím, že jsou nejblíže anarchistické situaci, se během pandemie nevedlo špatně. Mám na mysli zapatistické komunity v Mexiku a Rojavu, převážně kurdský region v severovýchodní Sýrii.

Obě místa jsou protistátní a hluboce ovlivněná anarchismem. Obě na pandemii zareagovala okamžitě a zahájila celkovou mobilizaci komunity, zavřela školy, vyráběla ochrannou výstroj, zlepšovala sanitaci. Rojavě se zatím daří docela dobře i přes to, že turecká vláda proti ní doslova zkoušela vést biologickou válku, když tam záměrně posílala nakažené uprchlíky. Jejich případ ukázal, že k efektivní koordinaci zdravotníků lze použít anarchistické zásady.