COOLna

Člověk si zvykne na všechno. Často přijímáme věci, které bereme za docela normální, ač jejich absurdita roste. Egoismus, fetiš moci a ekonomické zájmy už jenom neprorůstají – ony už jsou natrvalo srostlé s veřejným prostorem, politikou i institucemi. V naší zemi se už dávno neměří jedním či dvojím metrem, ale hned několika různými metry, podle toho, jak se komu hodí, kdo koho zná, jak kdo umí, kolik má peněz. Situace je dlouhodobě a jasně viditelná a transparentní, ale jako bychom my občané před ní zavírali oči, nechtěli si ji připustit, nechtěli slyšet a nechtěli řešit příčinu nemocného.

Můžeme prezidentovi odpustit jeho chyby. Každý z nás je dělá. Ani Václav Havel nedohlédl některých spojitostí, když se v euforii po sametové revoluci nechaly ekonomické zájmy v rukou několika lidí napojených na politiky. Tam to tehdy začalo a jen těžko se tomu bránilo. V těchto kolejích ovšem česká mašinka jede naplno dál.

Nemůžeme už přehlížet a odpustit to, že institut úřadu prezidenta republiky se propadá do úplného bahna. Pražský hrad se už v průběhu úřadování Václava Klause stal podnikem. Národní zájmy byly postupně „privatizovány“ ve prospěch korporací, které rozhodně nemají vliv na přidanou hodnotu naší ekonomiky, spíše ji vyprazdňují a zotročují přílivem dlouhodobě neperspektivních investic. Tak se jako národ dlouhodobě ztrapňujeme a ponižujeme, když lítáme do Číny s Krtečkem, kterého pod nálepkou něčího byznysu zaprodáváme. Podobné ekonomické mise probíhají de facto bez jakékoliv národní strategie, ale podle toho, jak poroučí ekonomický zájem jednotlivců a skupin.

Jako bychom v České republice nic zásadního nevymýšleli? Jako bychom u nás nic vlastního neprodukovali? Jako bychom neměli zajímavé výstupy vědy, výzkumu a inovací? Jako bychom neměli co prezentovat? Kdy jsme na vládní úrovní prezentovali naši kreativitu, schopnosti lidí, výstupy vědy, začínajících inovativních firem, rodinných firem, českého designu a mnohé další? Sám na tyto otázky dlouhodobě hledám odpovědi.

Člověk se za momentální situaci víc a víc stydí. Snaží se pomáhat na různých úrovních – ale zároveň nelze zůstávat lhostejný k základním principům fungování společnosti. Myslím, že to chápou mladí lidé už na základních školách, že se potřebujeme obrátit. Nedávno jsem nechtěně jednu takovou diskusi vyslechl. Šlo o žáky zhruba osmé třídy na Vinohradech. Řešili důchody, bezdomovectví, životní prostředí, vliv podnikatelského prostředí, inflaci, státní rozpočet a vášnivě na ulici o svých pohledech na všechny tyto věci diskutovali.

Jedeme v kolejích, ve kterých se řítíme do nevratných pastí, za něž zaplatíme několikanásobně. Jak jsme vklíněni do levicového a pravicového vnímání světa, unikají nám pak základní otázky o tom, jak se naše společnost vyvíjí a že její transformace naplno běží a je nezastavitelná. Změna přístupu je nezbytná. Dává nám možnost proměnit společnost tak, aby stála na vzájemném respektu a porozumění. Předtím je ale potřeba důsledně oddělovat, kde začíná veřejná služba a kde začíná tvrdý byznys. Musíme se v tomto ohledu zamýšlet a diskutovat o tom, jak provést skutečnou „inventuru demokracie“, ne jenom udělat politický make-up a nechat běžet věci dál. Dnešní dění je pozitivní v tom, že nám rychle všechno odhaluje a ukazuje nám skutečné příčiny dlouhodobě nemocného stavu pacienta. Co „spolu“ řešit spíše příčiny než jen následky?

Můžeme prezidentovi dopřát léčbu, dostatečný prostor a klid. Mnozí z našich prezidentů tento prostor také dostali. Pravdou je, že mnozí z těch komunistických vždy mlžili, ale jiný se choval více otevřeně a státnicky. Je tento nastupující chaos chybou nemocného prezidenta, nebo „osob blízkých“? Kde jsou „osoby blízké“? Kdo nejvíce pomáhá prezidentovi v těžkých chvilkách? Kdo určuje prezidentovy priority? Rodina? Lékař? Kancléř?

Již řadu měsíců se v českých, moravských a slezských krajích šíří odspodu myšlenka, že prezident je nemocen. Už dávno je to veřejným tajemstvím. Často se detaily o jeho chování, potřebách a nemoci dozvídáme v podstatě na ulici. Média přitom řadu měsíců tlumočí Twitter, který působí jako názory jednoho z pražských úředníků. Copak už se sociální sítě staly oficiálním zdrojem pro veřejná média či objektivní zpravodajství? Člověk se chvilku směje, chvilku stydí, chvilku rozčiluje. Ale pak se spíše zamýšlí nad tím, jak z toho ven? Je totiž zřejmé, že jde o další globální problém, který přijímáme jako novou normu.

Dopřát prezidentovi prostor k léčbě je jedna věc. Nelze ale tolerovat, že se Pražský hrad stal soukromou firmou, která je v rukou lidí, již mají své vlastní ekonomické zájmy. Ohýbají se potřeby i zájmy jednotlivců a skupin, šachuje se s veřejným míněním (médii), ohýbá se legislativa, struktura Kanceláře prezidenta republiky se využívá k ekonomickým zájmům.

Nemoc je to ochromující, neodpustitelná a nelze ji nyní ani v budoucnu tolerovat. Konkrétních příběhů, kdy se struktury prezidentského úřadu využívá ke zcela jiným účelům, než je jeho tradice, se objevuje celá řada. Nejen že prezident Zeman bral během svého mandátu podnikatele do letadla – on rovnou létal jejich letadlem. Už to se dá označit za korupci. Nejen že prezident neměl vlastní názor na zahraniční politiku – on si nechával vládní mise do zahraničí plánovat a řídit obchodními korporacemi a skupinami. Nevidím ani jedinou zásadní myšlenku nebo strategii, kterou by poslední dva prezidenti prosadili pro lidi, pro národ.

Největší mou obavou je, že tento princip ani s Milošem Zemanem nezmizí. Můžeme jen děkovat současnému prezidentovi a jeho „týmu“, že se nám tento globální problém ukazuje v české nahotě. Toto je skutečně závažný problém, který jsme postupně dopustili. Zároveň se stává novou výzvou pro koncepční, strukturální a legislativní změny v naší zemi.

Pod nálepkou demokracie a svobody si totiž mnozí z nás schovají všechno. Čeká nás ještě spousta práce, abychom legislativně oddělili veřejnou službu od ekonomických zájmů. Jen tím můžeme osvobodit stát a postupně vrátit správu věcí veřejných zpět lidem. Ale teprve důsledným rozlišováním na přijatelné a netolerovatelné se přiblížíme k té pravé demokracii.

Přítomnost