COOLna

Na zemi před naším domem ležel mrtvý holub. Přímo před vchodem. Ležel tam den, dva, tři, všichni ho překračovali. Začínal už smrdět. A tak jsem nevydržel. Vzal jsem igelitku, že holuba odnesu do kontejneru. Cestou jsem zauvažoval, co by se stalo, kdybych tak neučinil. Ležel by holub, jsa lhostejně překračován, před domem v centru Prahy ještě další týden? Patrně ano. Lidé by ho dál buď „neviděli“, nebo by se rozhořčovali, že s tím nikdo nic neudělá. A v úvaze jsem pokračoval: mohlo se to stát kdekoli? Patrně také ano, náš dům přece není žádné ghetto, žijí v něm vzdělané středostavovské rodiny. Holub by měl prakticky všude v Česku ještě větší šanci, že na veřejném místě úspěšně shnije.

Ve chvíli, kdy jsem nebohého holuba házel do kontejneru, mi došlo, že dotyčný měkkozobec je vlastně symbolem našeho přístupu k veřejnému prostoru. Odkazuje k tomu, že český veřejný prostor v nejširším slova smyslu je prostorem veřejné lhostejnosti. Od dvorků s mrtvými holuby přes rozbité komunikace, za které „nikdo nemůže“, až třeba po klopotně fungující veřejné služby. Místo hrdého lva bychom si mohli dát stejně dobře do erbu nahnilého holuba. A bylo by to, minimálně dle toho, jak to u nás vypadá, asi i výstižnější.

Odkud zdejší lhostejnost k veřejnému prostoru, která je ve fatálním v rozporu s někdy až obsesivní starostí lidí o vlastní hájemství, vlastně pramení? Z národní povahy určitě ne. Nejsme přece od základu jiní než Rakušané, kteří se o společné starají jako o své, což vidí každý, kdo přejede hranice na Dolním Dvořišti směrem do Freistadtu. Ani než Bavoři, jejichž starost o věci veřejné lze plasticky vidět hned za Rozvadovem. Všechno to jsou – stejně jako my –Středoevropané. Domnívám se, že naše lhostejnost ke všemu veřejnému má původ až v nedávné historii. Za socialismu, mezi lety 1948 a 1989, bylo takřka vše formálně společné, což ovšem v obecném vnímání znamenalo, že to není ničí. Takže se o to nikdo nestaral, a pokud ano, tak jen tím způsobem, že si ze společného pokoušel přilepšit ve stylu „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Chaty se stavěly z betonu ukradeného na stavbách, zapracovávaly se do nich součástky ukradené z fabrik, a kdyby tehdy existovaly tiskárny, tisklo by se doma výhradně na papírech ukradených v kancelářích. Nebylo to vnímané jako něco nemorálního. Naopak, vzít ze společného bylo vnímáno jako znak životaschopnosti – „umění v tom chodit“. Což je koneckonců v případě oněch papírů na tisk tak vnímáno i nyní.

Čímž se dostáváme ke smutnému zjištění, že se po revoluci v roce 1989 vlastně na základním mentálním nastavení české populace nic moc nezměnilo. Vypukl divoký kapitalismus, ve kterém sice už člověk nemusel nutně krást, aby vůbec něco měl, ale opovržení veřejným prostorem a veřejným majetkem přetrvávalo jako sociální konstanta. Dál šlo o to, kdo si z veřejného utrhne víc pro sebe. Odtud privatizační kauzy, vysávání dotací, vznik nynější podnikatelské šlechty, která nikoli náhodou v symbolické osobě Andreje Babiše prokazuje dokonalou kontinuitu s obdobím socialismu. De facto z veřejných zdrojů byly postaveny vily kmotrů devadesátých a nultých let, stejně jako později Čapí hnízda. A upřímně řečeno, kdo neměl chuť si taky líznout, – řečeno s expremiérem Bohuslavem Sobotkou – trochu o*ebat stát, ať hodí kamenem. Veřejné se zanedbávalo nejen v hlavách mocných, ale i v celkovém společenském naladění. Což je důvod, proč veřejná infrastruktura u nás ve finále chátrá, proč máme rozbité dálnice, pokud je vůbec máme, a proč se na našich zoufalých jednokolejkách dnes sráží vlaky.

Někomu může připadat jako paradox, že veřejný prostor je u nás tak zanedbaný, ač je Česko levicově orientované, což dokazuje, že po roce 1989 v součtu nejdéle vládla ČSSD a i nyní je ANO de facto levicovou stranou. Jenže je to paradox jen zdánlivý. Jádrem českého „levičáctví“ není starost o veřejný prostor, ani v úzkém smyslu veřejných prostranství, ani v nejširším smyslu veřejných služeb. Je to něco úplně jiného. Jádrem českého levičáctví je především snaha pomstít se těm, kteří měli víc štěstí a schopností a dosáhli dobrého postavení. Případně měli méně skrupulí a zvládli si urvat víc. Přičemž jedno od druhého se moc nerozlišuje. Druhým zdrojem zdejší „levicovosti“ pak je snaha vzít si ze společného co nejvíc pro sebe. Proto ve volbách báječně fungují volební úplatky v podobě mimořádných valorizací čehokoli bez ohledu na budoucnost. To první můžeme nazvat levičáctvím zemanovského typu, to druhé levičáctvím typu babišovského. Tak nebo tak, české formy levičáctví nejsou projevem vzájemnosti, jsou projevem prachobyčejného sobectví. V podstatě téhož, jako měl divoký kapitalismus devadesátých let. Na společné ani v jednom případě nezbývá čas.

Ale zpět k veřejnému prostoru a dalšímu důvodu, proč je lhostejnost k němu u nás nesrovnatelně vyšší než na Západě. Tím důvodem je pocit bezmoci jednotlivce vůči státu. Vyjadřuje ho lidová moudrost: „Stejně nic neprosadím, stejně si to ti nahoře udělají podle sebe.“ Přesvědčení, že demokracie, která dává všem formálně stejný hlas, může něco změnit, je slabé. A tak se lidé instinktivně věnují spíše svému soukromí. Mimochodem, čím dál na východ, tím je tento fenomén patrnější. Každý, kdo byl někdy v Rusku, ve Střední Asii nebo na Blízkém východě, ví, že soukromí bytů jsou načančaná, že se za vysokými zdmi nacházejí krásné zahrady, ale když člověk vyjde ven, už jen na chodbu domu nebo pak na ulici, je to zpravidla hrůza. Prach, ušmudlanost, díry, bahno. Samozřejmě ne všude. Tam, kde jsou peníze, a na místech, ze kterých si režimy dělají výkladní skříně, je to jiné. Ale veřejný prostor je na Východě obecně ještě daleko zanedbanější než u nás. Ovšem abychom si zase moc nefandili. Když přijíždí dělník z Tádžikistánu, Moldávie či východní Ukrajiny na pražské autobusové nádraží Florenc, musí si podle stavu silnice v centru naší metropole připadat jako doma.

Tady bych ale chtěl znovu zdůraznit, že vše házet na politiky nelze. V autokratických poměrech sice platí, že odpovědný je režim, ale v demokracii, jako máme my, už tak úplně ne. U nás hrají politici jen to, co jim lidé dovolí. Můžeme tedy bez obav říci, že zanedbanost našeho veřejného prostoru je i důsledkem nízkého zájmu veřejnosti. Ilustrativní je pohled na nejsnazší formu veřejné angažovanosti – volební účast. Sledujeme pozoruhodnou korelaci: tam, kde lidé chodí k volbám, je veřejný prostor hezčí a státní správa tam funguje lépe. Nejvyšší volební účast při volbách bývá na Maltě (93 % v roce 2013), v Lucembursku (91 % v roce 2009), Belgii (89 % v roce 2010), Dánsku (88 % v roce 2011), Švédsku (85 % v roce 2010), Rakousku (79 % v roce 2008), Nizozemsku (75 % v roce 2012) a Německu (76 % v roce 2017). Kdo v těchto zemích byl, potvrdí, že je to tam fajn. U nás chodí k volbám maximálně 60 procent lidí, a jak to vypadá, vidíme sami.

Namítnete, že jsem vybral země nejbohatší, kde lidé mají na starost o veřejné věci čas, protože se nemusí ohánět se sháněním, co si dají večer do úst. Jenže lze to i otočit – nevyplývá nakonec vyšší míra bohatství i z vyšší vzájemné důvěry a schopnosti spolupráce, tedy zájmu o druhé? Třeba ve Skandinávii, kde byli lidé přírodními podmínkami historicky nuceni si pomáhat, to tak nesporně je. Není načase si uvědomit, že by tak mohlo být lépe i nám? Tím spíš, že sledujeme i další pozoruhodnou korelaci – tam, kde lidé chodí k více volbám, je i jejich zájem o veřejné věci hlubší. A proto se tam zpravidla nedostávají k moci podivné populistické formace. Představa, že by v Německu nebo Švédsku dali voliči šanci vládnout něčemu jako hnutí ANO, je nesmyslná. Lidé tam více analyzují, zajímají se, rozhodují odpovědně. U nás to naproti tomu vypadá, že lidé, pokud vůbec k volbám dojdou, věnují rozhodování méně času a energie než nákupu jogurtu. Zatímco u kelímku zkoumají složení, cenu i profil výrobce, u voleb je většinou ani nenapadne přečíst si program a někdy se rozhodují emocionálně až ve volební síni. Ochota odevzdat se různým pseudospasitelům na základě jejich exaltovaných výkřiků je pak vysoká. Jogurt, jehož výrobce nám bude tvrdit, že vám po něm narostou svaly jako Krpálkovi, nekoupíme. Ale když vám bude Andrej Babiš tvrdit, že z Česka udělá kosmickou velmoc, zvolíme ho v pohodě. Jsme v tomto směru mentálně rozvojová země. Vlastně ani ne tak daleko od Konga po získání nezávislosti v roce 1960, kde v prvních volbách nikoli bez úspěchu kandidovala strana, která slibovala vzkřísit mrtvé.

Ano, je nutné říci, že s bohatnutím země a postupující integrací Česka do Evropy se starost o veřejný prostor zlepšuje. Třídíme odpad, pořádáme sousedské slavnosti, velké české firmy najely na vlnu společenské odpovědnosti. Jsme dobří v charitě. I když u té stojí za pozornost, že nikdo nedává peníze na společný prostor, ale vždy jen konkrétním lidem, kteří se dostali do problémů (viz oběti tornáda na Moravě). Což znamená, že oprávněně nevěříme státu, tedy formálnímu představiteli veřejného prostoru, že se o ně postará.

Podstatnější pro charakteristiku vztahu ke společnému je ale chování v komplexní krizi. A tady jsme propadli. Na megatuny sobectví, které jsme předvedli v koronavirové pandemii, zírala nevěřícně celá planeta. Na nejvyšší představitele státu, kteří byli ochotni obětovat tisíce životů kvůli volebnímu úspěchu, i na drobné ignoranty, kteří se snažili obcházet pravidla, seč jim kreativita dovolila. Virus je vlastně také nepořádek ve veřejném prostoru. A my jsme se s ním vypořádali skoro nejhůř na světě. Horší byly jen Maďarsko a Bosna. Starost o veřejný prostor dostal na zadnici a s ní tentokrát i zcela konkrétní jednotlivci. V počtu přesahujícím třicet tisíc kolektivní výprask nepřežili.

Možná vám to celé připadá pateticky mravokárné, jako další příspěvek ke konvenčnímu českému sebemrskačství, skrze které se chce autor povýšit nad své okolí. Takže ne, sebe z problému vůbec nevylučuji. Naopak. Sám jsem dokonalým produktem tohoto marasmu. Roušky mi vadily, brblal jsem i předpisy opakovaně porušil.

A nakonec i toho holuba, u kterého jsem úvahu začal, jsem odnesl do kontejneru až za tři dny, kdy už hodně smrděl. Dost ostuda. Příště ho zkusím zvednout dřív. A když to udělá každý, hůř nám rozhodně nebude. No a vlastně toho holuba ani nemusíme zvedat. Co takhle zavolat na radnici, ať ho uklidí ti, které za to platíme z daní? Když u nás byl nedávno příbuzný z Austrálie, vůbec nechápal, proč se neobracíme i s drobnostmi na své volené zástupce – a naší odpovědi „Oni se na nás stejně vykašlou a vymyslí, proč to nejde“ vůbec nerozuměl. Chce to vlastně jen trochu aktivity, která mám neublíží, ale ve finále snad rozpohybuje ty, kdo zatím profitují z naší lhostejnosti a úspěšně nás oblbují.

Takže finální odpověď na otázku, proč je v Česku takový bordel, zní: protože si ještě úplně neumíme představit, že by tady mohl nebýt. Stahujeme se do sebe a jsme tak či onak přikrčení před mocipány. A čekáme tupě na spasitele, který se vzápětí ukáže být jen dalším mocipánem. Až nás to přejde a převezmeme odpovědnost sami za sebe jak při volbách, tak při sbírání mrtvých holubů, bude to druhá revoluce. Teprve ta z nás udělá Západ, ke kterému snad chceme, až na výjimky, patřit.

Petr Honzejk