COOLna

Pokud v sobě dokážete probouzet naději, váš život může být spokojenější, úspěšnější a zdravější. Zdánlivě samozřejmé zjištění psychologů je důležité zvláště v pandemické době, která zasáhla životy většiny lidí. Přináší nejen pár praktických ponaučení a rad, ale také to, oč tu jde nejvíc: naději.

Lidé většinou chápou naději jako pocit spojený s doufáním v dobrý výsledek. Ne vždy si ale uvědomují, že ji můžeme ovlivňovat a zvyšovat svým myšlením a chováním,“ říká psycholožka Alena Slezáčková z Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně, která se tématu naděje věnuje již více než deset let.

Současná psychologie naděje vychází především z přístupů dvou představitelů tohoto oboru, Američana Ricka Snydera, který naději definoval jako způsob myšlení, a Švýcara Andrease Kraffta, jenž rozvinul koncept prožívané naděje. Další teorie popisují naději jako určitý osobnostní rys, silnou stránku povahy nebo jako jednu ze základních pozitivních emocí. „Jednotlivé přístupy nejsou v protikladu, ale naopak se vzájemně doplňují,“ zdůrazňuje zakladatelka a vedoucí Centra pozitivní psychologie v ČR.

Pro nadějné myšlení je příznačné, že se týká především věcí, které můžeme sami ovlivnit a máme je pod kontrolou. „Pro zvýšení naděje, že dosáhneme toho, co si přejeme, je důležité si nejprve jasně definovat cíl. Zadruhé udržovat motivaci, připomínat si, proč to chceme a vnímáme jako hodnotné. A zatřetí konkrétně si naplánovat, jakými kroky toho můžeme dosáhnout,“ radí psycholožka.

Oproti tomu pocit prožívané naděje se spíše týká hluboké důvěry v to, že se věci mohou vyvíjet dobrým směrem, i když je nemůžeme plně ovlivnit. „Jak řekl Václav Havel: Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl bez ohledu na to, jak to dopadne,“ cituje Slezáčková a zdůrazňuje, že i v náročných situacích, které nemáme pod kontrolou, je důležité udržet si naději a nerezignovat. „Naděje je nesmírně důležitá pro dobré duševní i fyzické zdraví. Stejně jako ovlivňuje pocit životní spokojenosti a smysluplnosti, souvisí také s vděčností a kvalitou vztahů s druhými lidmi.“

Alena Slezáčková pomocí dotazníků zkoumá naději u různých skupin – od malých dětí přes vysokoškoláky až po seniory či například bezdomovce a chronicky nemocné. „Pacienti s větší mírou naděje lépe zvládají bolest a rychleji procházejí procesem uzdravení a rekonvalescence. To asi není nic překvapivého, ale ukazuje se, že naděje hraje důležitou roli i u pacientů v závěrečné fázi života, kdy se situace může zdát beznadějná. Tito lidé již často sami cítí blízkost konce a nedoufají přímo v uzdravení. Jejich naděje se spíše zaměřuje na oblast mezilidských vztahů – být do poslední chvíle v kontaktu s nejbližšími, urovnat si vzájemné vztahy a dosáhnout odpuštění a smíření.“

Slezáčková studovala také komunikaci lékařů s vážně nemocnými pacienty. „Lidé obvykle nechtějí slyšet falešné naděje. Oceňují pravdivé, jasné a srozumitelné informace podané s citlivostí a empatií a zároveň ponechávající prostor pro naději,“ popisuje zjištění psycholožka. „Tato naděje přitom nemusí být vždy zaměřená na zázračný úspěch léčby, ale také na to, že i s výrazným omezením lze žít smysluplný život a nalézt vnitřní vyrovnanost.“

Vděčnost je jeden z nejsilnějších pilířů duševní pohody a duševního zdraví.

„Z českých dat ale již například vyplývá, že ti, kteří si udrželi větší míru prožívané naděje, zvládali pandemii lépe – vykazovali vyšší úroveň duševní pohody, byli méně úzkostní, depresivní a ve stresu,“ uvádí Slezáčková. Vědci se zaměřili i na to, co lidem nejvíce pomáhalo. „Zjistili jsme, že nejúčinnější byla strategie takzvaného pozitivního přerámování – i to zlé může být pro něco dobré,“ vysvětluje psycholožka. „To v žádném případě neznamená, že by se tito lidé radovali z pandemie, ale i v těch náročných a limitovaných podmínkách hledali to pozitivní a byli schopni věnovat svůj čas i něčemu dobrému, k čemu by třeba jinak neměli příležitost.“

Další nápomocnou strategií byl aktivní přístup k řešení problémů, kdy lidé pasivně nečekali, ale snažili se danou situaci zlepšit konkrétní činností. Stejně účinná se ukázala i schopnost přijímat pomoc a podporu, což má velký vliv nejen na větší duševní pohodu, ale zvyšuje i celkovou naději. Čtvrtou strategií, která se osvědčila, byla zvýšená pozornost spirituální a duchovní stránce, ať už se jednalo o modlitbu, meditaci či například ztišení v přírodě – cokoliv, co přineslo přesah a uvědomění, že jsme součástí něčeho většího. Naopak rezignace a sebeobviňování pocit naděje výrazně snižovaly.

Pavla Hubálková, Univerzita Karlova