COOLna

Nesvoboda a manipulace nikdy nebyly tak svůdné a lahodné jako dnes. Nepráskají bičem, nestahují z nás kůži a nemíří na nás zbraněmi, naopak: plní nám nákupní košíky, skříně, garáže, lednice, hlavy a břicha vším, na co pomyslíme; spotřeba a konzum jsou návykové a my jsme feťáci dobrého, pohodlného a kaloricky vydatného životního stylu. Přežíráme se zbytečnými informacemi i zbytečným jídlem, dopujeme se falešnými emocemi a instantními názory, až už v nás nezbývá jediné místečko na vlastní myšlenky.

Mají v dnešní, postdemokratické době smysl protesty proti někomu, kdo byl zvolen v demokratických volbách? Je už kapitalismus passé, dávno přežitý? Je liberalismus slepá ulička, co nás zavedla do… kam vlastně? Nevíme, ale nelíbí se nám tu. Co tedy dělat? A dělat vůbec něco? Stejně tak: proč slavit 17. listopad? Protože: co za lidi a proč (?!) volí figury typu Babiše a Zemana? A tudíž: kdo demonstruje na Letné? Jen tam společně popíjejí, křičí a baví se, je to spíš bezzubý happening, kterým si rádobysplnili svou „povinnost“ — byl jsem na Letné, jsem ten správný a vy, co jste proti, jste zlí a vy, co jste zůstali doma, jste salámisti. Nebo ne? Nebo znamenají protesty víc? Ale co?

Debatujeme s nemalými emocemi. Skupinka přátel, již by zdánlivě měli být takzvaně na stejné vlně, přesto máme velmi rozdílné názory a dohadujeme se o ně. S respektem; posloucháme, co říkají ti druzí, šmahem neodmítáme to, co nám jde proti srsti/přesvědčení/názorům, přemýšlíme o tom. Když po vypjaté spirále vzrušených promluv zazní slova o násilí, jež jako jediné může něco změnit — „ne násilí proti lidem, ale… no co to je za protesty, když jsou absolutně nenásilné, takže bezzubé, bez ničení majetku, bez agrese, energie, bez silového vyjádření názoru a nespokojenosti“ —, cítíme, že na tom něco je, ale že mnohem víc se nám ta teze nelíbí, a tak to obrátíme napůl v žert.

Zdánlivě zbytečná, úsměvná debata lidí, kteří při pohledu zvenčí patří do jednoho pytle. Jsme však stejně rozdílní jako pomalu, ale jistě se atomizující společnost, v níž žijeme. Přesto spolu můžeme, a dokonce chceme i přes zásadní názorové rozdíly mluvit a setkávat se. Respektujeme se. Máme se rádi, ale kdyby došlo na lámání chleba, na násilí v ulicích, na vystoupení v čele demonstrace a plamenná veřejná prohlášení, na odsudky…, budeme stát proti sobě. A pak se znovu sejdeme.

Protože jen z debaty (ne hádky plné urážek, v níž jde o to, „vyhrát“) s lidmi s rozdílnými názory může vzejít něco smysluplného. Protože myslet a sdílet myšlenky sám za sebe, podrobovat je kritice a zkoušce jiného názoru má stále smysl, jakkoliv dnešní doba fragmentálnosti a vyprázdněných, o to však agresívněji prezentovaných obsahů vybízí, ba přímo nutí k opaku, k automatickému vdechování pohodlných hesel, polykání sebe samého a následnému vyloučení své integrity a osobní odpovědnosti.

Dobrovolná lobotomie ve jménu pohodlnosti a nezřízené konzumace čehokoliv, ignorování a akceptování drobných projevů nesvobody, omezování, nové totality, nespravedlností, lží a manipulací… vedou ke ztrátě ochoty myslet sám za sebe, vůbec myslet, a tím anihilují schopnost klást odpor.

Automatickým přijímáním a přejímáním politicky korektních a „správných“ myšlenek a názorů, nekritickým absorbováním informačního odpadu, jímž se necháváme dobrovolně každý den zahlcovat, a ještě jej aktivně vyhledáváme a rochníme se v něm, neboť nám umožňuje vytěsnit naše vlastní myšlenky a my se můžeme přidat ke skupinám (byť mnohdy čistě virtuálním a smyšleným), jež jsou nám sympatické, se připravujeme o svobodu kritického myšlení, o vlastní názory, o sebe samé a paradoxně si při tom připadáme svobodnější než kdy dřív.

Mít na cokoliv svůj názor, který nekonvenuje ani s jedním proudem veřejně prezentovaných „správných“ postojů, se dnes logicky nenosí. Zpochybňovat „zjevně správné“, či se dokonce kriticky ptát je bráno jako útok. Otevřená debata neexistuje, jen nepřiznaná zákopová válka, v níž je ideální být „svůj“ a „originální“ v rámci uznávaného a zuby nehty bráněného „světonázoru“. Ano, tento světonázor má různé podproudy, aby mohla být vyvolána představa svobody a různorodosti, ovšem je to rozmanitost předem daná a ohraničená, jen jako.

Mít na cokoliv svůj názor, který nekonvenuje ani s jedním proudem veřejně prezentovaných „správných“ postojů, se dnes logicky nenosí. Zpochybňovat „zjevně správné“, či se dokonce kriticky ptát je bráno jako útok. Otevřená debata neexistuje, jen nepřiznaná zákopová válka, v níž je ideální být „svůj“ a „originální“ v rámci uznávaného a zuby nehty bráněného „světonázoru“. Ano, tento světonázor má různé podproudy, aby mohla být vyvolána představa svobody a různorodosti, ovšem je to rozmanitost předem daná a ohraničená, jen jako.

Pod heslem individuality se stáváme čím dál homogennější masou izolovaných, falešně originálních atomů. Kdo s námi nesouhlasí, je nepřítel a je záhodno jej urážet a ponižovat – kdo není s námi, je proti nám. Normalizační vzorce chování jsou zpět a my se jim nebráníme, přijímáme jejich úlevnou a dobře známou náruč. Je přece tak uklidňující někam patřit, cítit se v pořádku, schválený, a přitom si připadat originální.

Je nesmírně pohodlné přemýšlet hlavně o tom, co z toho, co jsem si koupil, právě teď sním a vypiju, kam si zaletím na dovolenou a jaké další hadříky by se hodilo koupit do zimního počasí – ideálně ve slevě, pak jich budu moci koupit víc, vyfotit se s nimi na Instagram a potvrdit svůj status. Je dnes normální nechat myšlení a starost o život na někom jiném (na kom, ptejme se!) a ukonejšen dostatkem uvěřit v klidné bezvětří. Ale poznáme, že jde o bezpečné bezvětří, že nestojíme v oku hurikánu?

Adéla Knapová