COOLna

Čím by současnost nejvíce překvapila člověka, který žil před několika staletími? Myslím, že šokující by nebyly nejnápadnější rozdíly oproti jeho době. Naše města, doprava nebo způsoby komunikace vypadají naprosto odlišně – jejich účel je ale často stejný. Proto by po chvíli vysvětlování mohlo být srozumitelné, že nepoužíváme koně, ale auta. Doopravdy matoucí by ale muselo být, nakolik zkolabovaly systémy, které nás dříve ujišťovaly o smysluplnosti života.

Každá kultura je vybavena posvátnou klenbou – náboženstvím, sadou rituálů nebo jiných způsobů, které dávají světu význam a slouží tak jako ochranný štít proti hrůze ze smrti. V různých obměnách ujišťuje členy společnosti, že jsou jejich životy součástí většího, přetrvávajícího celku.

Roger Griffin v knížce Modernismus a fašismus ukazuje, jak jsme při uvadání křesťanství začali tíhnout k jeho náhradám. Způsobů, jak se ubránit paralýze z vlastní smrtelnosti, je více. Příkladem může být relativně funkční nacionalismus, který konejší příběhem o větším celku, jenž je rozprostřený napříč staletími. Smrt jedince proto není tak strašná, komunita přežívá. I tento příběh je ale slabounkým odvarem toho, čím dokázal být. Stačí srovnat krotký „český jarmark“ SPD s monstrózními akcemi národního socialismu. A ostatní alternativy náboženství jsou na tom se svou vitalitou ještě hůř.

Mircea Eliade píše, že i lidé bez náboženského vyznání se „doslova prohýbají pod celou výbavou magicko-náboženských propriet, které se ve své upadlé podobě blíží karikatuře a často skrývají své určení“. Možná že se jen před nihilismem bráníme jinak než jednou dobře rozlišitelnou klenbou – nebe může být podepíráno nenápadněji a na více místech.

Tento úkol si na záda bere po církvi nebo státním aparátu pro změnu i byznys. Korporace tuto roli mohou plnit, rozhodně totiž nejsou vždy racionální. Ezoterie zakladatele Applu je dobře známá. Startup WeWork se zabývá poskytováním kanceláří freelancerům, jeho šéf Adam Neumann ale halucinoval o tom, že jeho misí je „povznesení světového vědomí“. Facebook zase tvrdil, že důraz bude klást především na „smysluplné“ skupiny.

Klenba tedy vážně nezmizela, její potřebu cítíme nadále. Všímat si jí můžeme i v té nejobyčejnější každodennosti. Vezměme si příklad projíždění feedu na Instagramu nebo TikToku. Možná je nekonečné scrollování narkózou, která otupí ubíhající čas a chybějící vyšší smysl. Příspěvky mohou být malinkými štítečky proti prázdnotě i jinými způsoby. Griffin popisuje mezi strategiemi, jimiž se po zhroucení tradičních kleneb snažíme chránit: „Kult krásy je vzdorem proti průměrnosti […], umění nabylo funkce upomínání na duchovní svět, jenž přestal být součástí naší zkušenosti.“

Napojení se na něco přesahujícího, smysluplného, nakonec můžeme hledat i v obrázku receptu na nějaké comfort food. Než proscrollujeme na další příspěvek, možná nám fotografie kouřící bramboračky připomene bezčasí a vůni bezpečného domova.

V internetové kultuře ale narážíme i na opak. Mezi nejběžnější formáty patří memy, které neustále ironizují, vyvracejí jeden druhý – a o nějakém konejšení a transcendenci asi nemůže být řeč. Když se takové příspěvky ve feedu střídají, jde o tanec, ze kterého jímá závrať. Je pochopitelné, že se nám z něj točí hlava i v případě, že nepocházíme z hluboké minulosti.

Ondřej Sliš & Jakub Jetmar