COOLna

Sotva bychom dnes na světě našli stát, který by neměl do nejmenších podrobností propracovány antimonopolní zákony. Uzavírané kartelové dohody ve snaze vyhnout se vzájemné konkurenci a trhu nadiktovat ceny podle vlastního gusta, jsou, byvše odhaleny, tvrdě státem trestány. Kapitálové propojení dvou příbuzných korporací podléhá schválení příslušného úřadu. Bez jeho svolení se plánovaná kapitálová „kopulace“ nekoná.

Nadnárodní kartel OPEC se nikoho neptá. Státy před ním pokorně srážejí patky. Ropná krize, již v 70. letech minulého století uměle vyvolal jako odvetu za prohranou jomkipurskou válku s Izraelem, nebyla jedinou lekcí. O volné hře tržních sil tu nemůže být řeč. Možná i proto, že ropa nikdy nebyla považována za běžný tržní statek. Spíš za nástroj politického nátlaku. Někdy politického vydírání. Příčinou mnoha válek. „It´s policy, stupid!“ by se v této souvislosti dal parafrázovat jistý klasik.

Rádoby tržní zboží si tak vynucuje netržní zacházení.

Je chvályhodné, že evropský tah k obnovitelným zdrojům neutuchá. Stávající raketový růst cen energií ale nastoluje otázku, zda dosavadní úprk k obnovitelným zdrojům (zejména pak úprk německý) nebyl víc úprkem virtuálním, opírajícím se spíš o přání, jež se stalo otcem myšlenky, než o reálně posouzená fakta. Letošní selhání větrníků (málo foukalo) a slunečních panelů (sluníčko to flákalo) si vynutilo návrat k uhelným elektrárnám a vedlo k raketovému růstu cen energií. Spousta lidí je tak ohrožena „energetickou chudobou“. Nákup tepla, elektřiny či plynu se pro ně stal nákupem luxusního zboží. Nejspíš je přivede k názoru, že celý ten humbuk kolem oteplování klimatu je jen cestou, na níž se několik málo jedinců pohádkově obohatí, zatímco zbývající budou mluvit o štěstí, když neupadnou do absolutní bídy a budou jen tak trochu nuzovat.

Rozumnější evropské vlády pochopily, že energetická bezpečnost, mající zabránit energetické chudobě, je jednoduše veřejným statkem. Žádná volná hra tržních sil! Trvalá udržitelnost energetické bezpečnosti je tak nadřazena způsobům, jak nakládat s energetickými zdroji a s energiemi vůbec. Analogie s městem, kde o ceně odvodu splašků nerozhoduje provozovatel kanalizační sítě, ale politický orgán města, radnice, je tu na místě. Jako ve městě nepřichází v úvahu, aby se vlastník sítě vzpouzel, odvolávaje se na „volnou hru tržních sil“, začíná být totéž na místě v případě energií. O míře zisku producentů energií musí rozhodovat „diktát“ energetické bezpečnosti.

Na rozdíl od radnice, mající zcela pod kuratelou provoz kanalizační sítě, v případě energetické bezpečnosti i ten sebevětší evropský stát tahá za kratší konec. Je proto rozumné a na místě, co navrhují některé už k rozumu dospěvší vlády. Energetické suroviny nakupovat společně jako Unie. Tipec tak Evropa zatne nejen Putinovi, kterého tak přejde chuť libovolně si kroutit plynovými kohoutky, ale i OPECu.

Nás může mrzet jen, že mezi ty rozumné nepatří naše vláda.

Ivan Štern