COOLna

Často mi při naslouchání případům ožívají vzpomínky. Například na jeden nedávný letní pozdní večer, kdy jsem šel po sídlišti, kde jsem se narodil a nebyl dobrých třicet let. Okny panelových domů ke mně, kromě televizního záření, proudily občas hádky. Tři mě zvláště zaujaly.
Z prvního okna se snášelo lítostivé: „Řekni mi, kdy si po jídle přestaneš stěžovat, že špatně vařím?“
Z druhého okna prýštilo vyčítavé: „Jsi blbější, než jsem čekal. Už se nedivím, že jsi před svatbou ve slově miluji byla schopna napsat tvrdé y!“
Z třetího okna znělo agresivní: „Už mě štveš. Jdu do baru. Kde mám klíče?“
Říkám tomu „zákopové války“. Dva partneři se krčí proti sobě ve svých zákopech a házejí jeden po druhém slova jako granáty. Z týchž oken ostatně ke mně přicházely i odpovědi:
Z prvního okna: „Kdy si přestanu stěžovat? Jedině když přestaneš vařit!“
Z druhého okna: „No jo, protože před svatbou jsem neznala jiné milování než s tvrdým, Ty impotente!“
Z třetího okna: „Na co potřebuješ klíče? Když se ožereš, beztak nenajdeš zámek od dveří!“
Zastavil jsem se a počítal sekundy na prstech. Jedna, dva, tři… Uf, ulevilo se mi.
V prvním okně už bylo ticho. Jen siluety dvou stínů se spojily. Mír!
Ve druhém okně naopak decibely vzrostly. Oba se totiž začali nezřízeně smát. Sami sobě. Mír!
Ze třetího okna vyšel jediný zvuk. Prásk! Dveře div nevyskočily z pantů. Za chvíli nasupený muž vyběhl na ulici. Válka!

První dva páry pochopily, k čemu jsou zrozena ústa ve vztahu. Když už se dostaneme na takovou úroveň emocí, že nejsme schopni spolu produktivně komunikovat, měli bychom se prostě sladit alespoň beze slov. Polibkem (první pár), což je první nejlepší způsob (ne)komunikace ve vztahu, nebo humorem/smíchem, což je hned ten druhý.

Nikdy bychom neměli používat ústa ke stupňování války. A povím Vám proč.
Ve vztahu někdy pomůže, jakmile narůstají emoce, položit si v duchu 2 otázky:
PROČ chci ublížit někomu, koho miluji?
PROČ chci ublížit sobě tím, že od sebe za chvíli odeženu toho, koho miluji?

Někdo už po takové úvaze zvolní. Ubere z emocí. Vrátí do akce rozum.
Protože kdykoli od sebe někoho důležitého odháníme, nevyhráváme, ale ztrácíme. Kdo v emocích jedná rychleji, než přemýšlí, po čase si uvědomí, co svými šíleně metanými granáty způsobil. A že to byl „nejlepší proslov“ jeho života, kterého najednou lituje.

Vysvětlím Vám, s dovolením, dvě rovnice. Matematici ať se nezlobí.
1 + 1 ve zdravém vztahu nejsou 2. Jeden partner a jeden partner jsou pořád jeden. Nepřekryjí se, doplní se. Vznikne organismus mnohem silnější než původní jedinec. Proto také lidé vyhledávají vztahy.
Tam, kde dva jedinci v páru nadále fungují jako dvě nespojené části, žádný vztah nevzniká. Takoví NEpartneři nepochopí sílu vztahu. Proto na něm nepracují – oni nevědí, že by jim mohl pomoci. Proto druhému klidně ubližují. Nemají co ztratit. Když druhý odejde, oni pořád zůstávají. Pořád jsou jeden. Protože v jejich matematice 1 + 1 = 2. A tudíž 2 – 1 = 1.
Jenže ve zdravém vztahu musíme počítat jinak: Jestliže 1 + 1 = 1, pak 1 – 1 = 0. A přesně to by si měli uvědomit všichni zákopoví válečníci! Pokud totiž druhého opravdu milujeme, pak vyženeme-li ho ze vztahu, nebudeme na tom stejně jako před založením vztahu. Budeme na tom hůř. Budeme se cítit méně než sami. Osamělí. Nicotní. Jako Nic. Jako Nula. Protože 1 – 1 = 0. Pamatujme si: Kdykoli házíme granáty na toho, koho milujeme, poškozujeme i sebe.

Petr Casanova