COOLna

Kam se hrabe světová válka, pandemie covidu či černý mor. Nejdražší projekt v historii lidstva nás teprve čeká, i když se politici snaží tvrdit opak.

Obě tvrzení nemohou být současně pravdivá. Přesto je slýcháváme v různých fázích kampaně z úst stejných lidí, často se stavících do role bojovníků za zdravé klima. Na jedné straně drsné řeči, které se snaží společnost vyburcovat k akci, na druhé příslib pohádkově snadného přechodu k dlouhodobé udržitelnosti. Ten druhý přistup přichází většinou ve chvíli, kdy se začnou skládat účty.

Je to vlastně jistá forma pokrytectví. George Orwell ji pojmenoval jako doublethink – česky podvojné myšlení. To je schopnost udržet pohromadě dvě zcela protikladné informace a zároveň oběma pevně věřit. V politice navíc zcela účelově zneužívaná.

Pokud však chceme změnu klimatu skutečně napravit, to hlavní, co potřebujeme, je upřímnost. A s takovou pak mohu otevřeně říct jediné: v současnosti slibovaná klimatická politika bude neuvěřitelně drahá. A i když přinese určité výhody, náklady na ni budou násobně vyšší.

Změna klimatu je realitou a není pochyb, že za ní stojí lidstvo. Napravit bychom se to však měli snažit chytře, což neděláme.

Zprávy o změně klimatu často informují jen o těch nejčernějších scénářích.

Pamatujete například, jak nám opakovaně říkali, že hurikánová sezona 2020 nad Atlantikem je ta nejhorší ze všech? Zpráva ovšem ignorovala, že téměř všude jinde byla intenzita hurikánů slabá, což ze sezony roku 2020 nakonec učinilo jednu z celosvětově nejslabších v historii satelitního sledování počasí. A dokonce i z pohledu Atlantiku obsadil rok 2020 nakonec až třinácté místo.

Když tedy Kerry a jemu podobní tvrdí, že boj s klimatickou změnou nás nebude nijak výrazně bolet, jednoznačně lžou. Vždyť už jen v přehledu Klimatického panelu OSN mají všechny klimatické politiky jasně vyčíslené reálné náklady.

A navrch: k čemu bychom jinak potřebovali opakující se klimatické summity, které by dlouhodobě neochotné politiky nutily ke stále větším slibům?

I ona zpráva IEA o cestě k čisté nule obsahuje spoustu konkrétních příkladů obětí. Do roku 2050 budeme muset například žít s mnohem nižší spotřebou energie než dnes. Jinými slovy: přestože průměrný člověk z celosvětového hlediska stále bohatne, v budoucnu dostane méně energie, než je dnešní průměr v chudých zemích. Každý z nás bude moci spotřebovat méně než průměrný Albánec v 80. letech.

A to není všechno. Nutné se bude smířit třeba i s tím, že v zimě se budeme „třást“ při průměrné teplotě 19 °C, a naopak v létě potit při 26 °C. Že se dál sníží nejvyšší povolená rychlost na dálnicích. A že méně lidí bude moci létat.

A je to i nevěrohodná politika. Jen Čína by musela pro dosažení uhlíkové neutrality vynaložit 7 až 14 procent svého HDP. Namísto toho jen zelenou rétorikou konejší Západ a dál pokračuje ve svém rozvoji, který mimo jiné zahrnuje i 247 nových uhelných elektráren. Přitom už dnes tenhle asijský hegemon vypouští víc skleníkových plynů než zbytek vyspělého světa.

K Číně navíc vzhlíží i celá řada chudších zemí. Doufají, že dokážou alespoň zčásti její rychlý růst napodobit. Ukázal to i nekompromisní pohled Indie, která na nedávné klimatické konferenci označila ústy svého ministra energetiky Raje Kumara Singha snahu o dosažení čisté nuly doslova za stavění vzdušných zámků.

Co je ale možná důležitější, je Singhův dovětek: „Rozvojové země budou chtít využívat stále víc fosilních paliv. To prostě nezměníte.“

Pokud budeme dál tlačit klimatické dvojí myšlení, bohatí se poženou za dosažením uhlíkové neutrality i za cenu nesmyslných nákladů, zatímco tři čtvrtiny budoucích emisí vytvoří chudší země. Není divu, mají důležitější rozvojové priority: boj s chudobou, hladem, ale i nemocemi.

Nejlevnějším a dlouhodobě udržitelným způsobem boje s klimatickou změnou tak představuje hlavně věda a výzkum. Je to levnější než současná politika, vyžaduje to méně omezování se, a zároveň přináší výhody pro většinu světa.

FINMAG