COOLna

„To je hrůza, jak to jídlo zdražuje,“ reaguje čtenář. Činí tak pod vlivem dvou faktorů: mediální masáže a tzv. „heuristiky dostupnosti“.

V raných měsících doby covidové měl člověk strach otevřít ledničku, aby se i v ní nepsalo o drahých potravinách. Tu zeleniny, tu ovoce. Co na tom, že rok či dva předtím byly ceny vyšší? Covid přišel na konci zimy, kdy před novou úrodou bývají ceny nejvyšší, tak se na něj vše svedlo. Přitom mohl spíše jen za drobný nárůst nákladů s distribucí potravin: namísto čtyř kanálů (kantýny, restaurace, malé a velké obchody) bylo najednou třeba národ vyživit pouze kanálem posledním. A do takové změny bylo potřeba zainvestovat.

Nezoufejme, že v červenci stoupla cena mléka o sedm procent. V červnu zase o 10 procent zdražila vejce. Vždy bude něco, co zdraží nejvíce. O zlevnění příští měsíc se ale psát nebude. Ve skutečnosti jsou nyní vážené ceny potravin jen o 0,8 procenta výš než před rokem. Když celkově ceny všeho vzrostly o 3,4 procenta, potraviny reálně zlevnily.

To však samozřejmě nemusí pokračovat. Dnešní inflace už není poptávková, jak jsme ji znali od pádu komunismu, nýbrž nákladová. Lockdowny po celém světě zpřetrhaly ekonomické vazby a omezené ekonomiky vždy vyrábí dráže.

Vedle raketového růstu cen materiálů rostou také ceny pohonných hmot. Za rok o 18 procent. To se musí v cenách potravin projevit. Rčení „jídlo je jen předělaná ropa“ není výrokem o kvalitě českých potravin. Vyjadřuje spíše citlivost cen na ropě, když náklady práce jsou relativně konstantní. Jistě, mění se i ceny krmení – ale ty zase reflektují traktor a ropu. Ani případná neúroda nevyžene české ceny ke hvězdám – díky dovozům, které přijedou opět s pomocí ropy.

I kdyby však ropa rostla dále, není třeba očekávat, že se na potravinách projeví více. Když utrácíme větší a větší podíl našich příjmů za jídlo, není to kvůli rostoucí ceně potravin. Díky růstu bohatství utrácíme za lepší jídlo, ať už mu říkáme „bio“, nebo „večeře v restauraci“. Jídlo už není „nutností k přežití“. Trávení jsme povýšili na trávení volného času. A je otravným faktem, že i nejprůmyslovější ekonomika Evropy pojede více a více na volném čase jako ty ostatní.

Naše schopnost vyprodukovat více jídla z méně tedy stále roste. Greta Thunbergová se správně ptá, jak je to možné na planetě s omezenými zdroji. Vždyť i kdybychom stále nalézali novou ropu, měď a zlato, novou půdu pro zemědělství nenalezneme. A tu stávající si řepkou ničíme. (Anglické „rape-seed“ je sice z latinské brukve, ale to „znásilnění“ nezapře.)

Ekonomova odpověď Gretě Thunbergové zní: „Díky investicím. Viz Nizozemsko a dva nobelisté.“ Ne, ze spárů stoupajících moří určitě nevyrveme tolik půdy jako Nizozemsko. Ale jak může být tato malá, po Maltě nejhustěji obydlená země Evropské unie jedním z největších vývozců potravin na světě? Díky technologickému pokroku. Historicky největší měrou k němu přispěl nobelista Norman Borlaug, otec „zelené revoluce“, zachránce miliardy lidí od hladu.

Druhý nobelista Amartya Sen pak ukázal, že hladomory nebývají otázkou nedostatečné či příliš drahé zemědělské produkce. Na místě bývá dostatek jídla, jen se nedostane k hladovějícím. Ať už kvůli válkám, či korupci místních úřadů.

Ani populační růst, kvůli němuž vznikají poplachy v souvislosti se zdražováním jídla, tady není navěky. Lidské populace významně rostou jen během krátkého období, kdy klesla úmrtnost (díky sanitárním podmínkám a medicíně), ale ještě neklesla porodnost. Ale s rostoucím bohatstvím všichni rodiče na celé planetě nakonec začínají investovat nikoli do kvantity, nýbrž do kvality svých dětí. A porodnost klesá. Dokonce ani Číňané nezačali více rodit po odstranění limitu jednoho dítěte, jak se letos v květnu zhrozil čínský statistický úřad.

Když je dnes každý nový človíček třikrát produktivnější než před sto padesáti lety, pak si vlastně každý rok kupujeme pokračování lidského pokroku za méně a méně kalorií.

Petr Bartoň, hlavní ekonom finanční skupiny Natland