COOLna

Čím jsem starší, tím méně dnešní době rozumím.
Možná je to tím, že jsem vyrůstal v časech, kdy se rozbité věci rovnou nevyhazovaly, ale nejprve snažily opravit. Kdy člověka nešlo vymazat ze svých přátel jedním klikem, kdy platilo „litera scripta manet“, tedy co je psáno, to je dáno a nemůže být odvoláno, kdy nebylo možné komentář smazat a myslet si, že co zmizelo ze sítě, zmizelo i z duše člověka, ale kdy lidé dobře věděli, že vyřčené slovo je věčná energie, jež zvedne, nebo srazí a která v člověku už navždy zůstane.

Nerozumím době tak povrchní, kde rozhoduje jen vzhled, tak zrychlené, že se lidé nezajímá o charakter, vlastnosti, potenciál, duši, rozvoj člověka. Kde se lidé trápí pro vrásky, které jsou přitom znamením smíchu, pro jizvy, které jsou přitom důkazem zranění, jež jsme překonali, pro chyby, které je přitom naším údělem dělat, pro lekce, které nás přitom učí to špatné už neopakovat.

Nerozumím době, kde si lidé ve vztazích ubližují, a přitom tím ničí člověka, který jim mohl být oporou v nejtěžších situacích, kde si lidé lžou a zrazují se, aby tím sami přicházeli o přátele, kde jsou lidé tak krátkozrací, že nechápou, že když přijdou o něčí důvěru a lásku, ztratí oni, ne ten, kdo jim důvěřoval a kdo je miloval. Nerozumím světu, kde se slaboši považují za silné, a přitom má-li někdo potřebu oslabovat druhé, aby se sám cítil silnější, musí to být mimořádně slabý člověk.

Patřím prostě do starého železa. Tak jako můj svět, ten naivní svět, ve kterém lidé stáli při sobě právě tehdy, když se jednomu něco nevydařilo, ne jen tehdy, když mu vycházelo vše. Byl to svět, ve kterém dáváním se nechudne, ve kterém dobrá energie se násobí, ve kterém sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost poloviční starost.