COOLna

Člověk si zvykne na všechno. Často přijímáme věci, které bereme za docela normální, ač jejich absurdita roste. Egoismus, fetiš moci a ekonomické zájmy už jenom neprorůstají – ony už jsou natrvalo srostlé s veřejným prostorem, politikou i institucemi. V naší zemi se už dávno neměří jedním či dvojím metrem, ale hned několika různými metry, podle toho, jak se komu hodí, kdo koho zná, jak kdo umí, kolik má peněz. Situace je dlouhodobě a jasně viditelná a transparentní, ale jako bychom my občané před ní zavírali oči, nechtěli si ji připustit, nechtěli slyšet a nechtěli řešit příčinu nemocného.

Můžeme prezidentovi odpustit jeho chyby. Každý z nás je dělá.

Nemůžeme už přehlížet a odpustit to, že institut úřadu prezidenta republiky se propadá do úplného bahna. Pražský hrad se už v průběhu úřadování Václava Klause stal podnikem. Národní zájmy byly postupně „privatizovány“ ve prospěch korporací, které rozhodně nemají vliv na přidanou hodnotu naší ekonomiky, spíše ji vyprazdňují a zotročují přílivem dlouhodobě neperspektivních investic. Tak se jako národ dlouhodobě ztrapňujeme a ponižujeme, když lítáme do Číny s Krtečkem, kterého pod nálepkou něčího byznysu zaprodáváme. Podobné ekonomické mise probíhají de facto bez jakékoliv národní strategie, ale podle toho, jak poroučí ekonomický zájem jednotlivců a skupin.

Jako bychom v České republice nic zásadního nevymýšleli? Jako bychom u nás nic vlastního neprodukovali? Jako bychom neměli zajímavé výstupy vědy, výzkumu a inovací? Jako bychom neměli co prezentovat? Kdy jsme na vládní úrovní prezentovali naši kreativitu, schopnosti lidí, výstupy vědy, začínajících inovativních firem, rodinných firem, českého designu a mnohé další? Sám na tyto otázky dlouhodobě hledám odpovědi.

Člověk se za momentální situaci víc a víc stydí. Snaží se pomáhat na různých úrovních – ale zároveň nelze zůstávat lhostejný k základním principům fungování společnosti. Myslím, že to chápou mladí lidé už na základních školách, že se potřebujeme obrátit. Nedávno jsem nechtěně jednu takovou diskusi vyslechl. Šlo o žáky zhruba osmé třídy na Vinohradech. Řešili důchody, bezdomovectví, životní prostředí, vliv podnikatelského prostředí, inflaci, státní rozpočet a vášnivě na ulici o svých pohledech na všechny tyto věci diskutovali.

Jedeme v kolejích, ve kterých se řítíme do nevratných pastí, za něž zaplatíme několikanásobně. Jak jsme vklíněni do levicového a pravicového vnímání světa, unikají nám pak základní otázky o tom, jak se naše společnost vyvíjí a že její transformace naplno běží a je nezastavitelná. Změna přístupu je nezbytná. Dává nám možnost proměnit společnost tak, aby stála na vzájemném respektu a porozumění. Předtím je ale potřeba důsledně oddělovat, kde začíná veřejná služba a kde začíná tvrdý byznys. Musíme se v tomto ohledu zamýšlet a diskutovat o tom, jak provést skutečnou „inventuru demokracie“, ne jenom udělat politický make-up a nechat běžet věci dál. Dnešní dění je pozitivní v tom, že nám rychle všechno odhaluje a ukazuje nám skutečné příčiny dlouhodobě nemocného stavu pacienta. Co „spolu“ řešit spíše příčiny než jen následky?

Robin Čumpelík