COOLna

K něčemu však ta nekonečná doba, kdy jsem poskakoval v kruhu židlí jako kašpárek, který se snaží rozveselit pohřební publikum, přece jen byla. Zažil jsem autentickou učitelskou beznaděj. Vnímal jsem, jak se mi ta skupina tváří slévá v jednotnou hradbu nepřátelství, jak mám tendenci zařvat, vymezit se nebo být ironický; prostě cokoli, abych ze sebe shodil ten pocit přehlížení, ponížení a marnosti. Tohle nutně zažívá leckterý učitel. Jenže pokud použijete v takové situaci třeba jen náznak síly, jízlivost nebo ironii, prohráli jste definitivně. Ale to pokušení je silné. Rozumím těm, kteří neodolají a v podobné situaci začnou rozdávat poznámky a pětky.

Mám to vzdát? Díval jsem se po nohách natažených do prostoru. Pár kluků tu mělo rozepnuté motorkářské boty. Zjevně přijeli na mašině. Že by rebelové? Rebel na střední bývá ten, koho vzdělávací systém ještě úplně nezašlapal. A obvykle dříve nebo později neodolá potřebě vymezit se. Což znamená, že řekne něco nahlas. Tak když jsem kladl příští otázku, stál jsem poblíž těch bot. Třeba se chytí. A opravdu po půl hodině, zrovna když jsem se ptal, jestli je aspoň něco štve, pokud ve škole nezažili nic pozitivního, se vedle mě ozvalo: „Nám pořád řikaj, že jsme debilové. A že se stejně nic nenaučíme.“ A rozepnuté motorkářské boty dodaly: „Furt řvou. Tak na ně se*em a čumíme do mobilu.“

Publikum ožilo, projela jím vlna souhlasu, kdosi se začal pochechtávat. „Řvou? Učitelé? Všichni?“ Zaujatě se zvedlo pár hlav. „No všichni ne, jen některý.“ „A kolik? Třetina? Polovina?“ Začali se po sobě dívat a dohadovat se pohledy. „No tak dvě třetiny asi.“ Nezačali mluvit všichni, ale přidávali se postupně. Ta zbylá hodina byla nečekaná. Otevřeností, ukázněností a věcnou konstruktivností. My jsme změnili taktiku. „Řekněte, co byste chtěli vzkázat svojí škole. Cokoli, my to doručíme. Anonymně, samozřejmě.“ A toto tedy vzkazují anonymní středoškoláci anonymní střední průmyslové škole:

Neopisujte s námi učebnice
Netrestejte nás hloupou prací a nesmyslnými úkoly
Když mě předmět a učitel baví, ani mobil nevytáhnu
Víc učme prakticky, to mě motivuje
Učte nás myslet a využít hlavu
Používejte aktuální techniku
Nekřičte na nás, nesrovnávejte nás
Individualizujte výuku, ať neděláme pořád všichni to samé
Vadí mi degradace, když mi říkáte, že nic nedokážu
Nestěžujte si na učitelskou profesi
Víc mladých učitelů, kteří umí zacházet s technologiemi
Štve mě, že iPady nám rozdáte jen v Den otevřených dveří a musíme s nimi chodit po chodbě
Využijme čas ve škole a na praxi. Často neděláme nic a pořád se na něco čeká

Tohle vzkazují svojí škole ti „demotivovaní a marní, od kterých nemůžete nic čekat“. Ručím za to, že za tu hodinu nepadla ani jedna blbá poznámka nebo nerealistický návrh. Naopak, s postupujícím časem přibývalo věcnosti. A výsledek se paradoxně moc neliší od toho, co by nejspíš vymyslela skupina přizvaných pedagogických odborníků.

Tomáš Feřtek,spolupracovník Informačního centra o vzdělávání EDUin