Umíme pracovat se svými emocemi?
To je velmi individuální otázka. Mnoho lidí má pocit, že emoce vyjadřuje velmi zřetelně, ale přitom navenek vypadají stále stejně, takže okolí nemá šanci postihnout, že se něco děje. Ovšem pak jsou lidé, které naopak emoce válcují a pro své okolí mohou být až emočně ohrožující. Často slýchám, že rodič byl tak emočně intenzivní, že se klient, který byl v té době dítě, raději od pocitů zcela odstřihl.
Můžeme se ale zeptat sami sebe: Když vyjadřuji emoce, jsou viditelné? Má mé okolí šanci je postihnout? Jak se u nás doma vyjadřovaly emoce? Když jsem je ukázala, jakou jsem dostala odezvu? Slýchala jsem, že jsem přecitlivělá? Mohla jsem plakat, když jsem byla smutná, a dostalo se mi podpory, nebo jsem slyšela, že se emoce neukazují? Dovolím si plakat, když jsem smutná, smát se, když jsem veselá, zuřit, když jsem naštvaná? Vždy bychom měli fungovat jako celek. Tedy naše emoce by měly být v kontaktu a souladu s tělem a myšlením. To je jedno z největších témat klientů, kteří přicházejí do ordinace. Že někde nefunguje komunikace. A nejde jen o tu mezilidskou, ale právě často o tu naši vnitřní.
Pro mnohé lidi je vyjádření emocí projevem slabosti. Co se stane, pokud je budeme v sobě potlačovat?
Pevně doufám, že se časy již mění. Projev emocí by samozřejmě neměl přesahovat kulturní zvyklosti, přesto věřím, že doba, kdy kluci neplakali, aby byli chlapi, a dívky na opak byly považovány za hysterické, když nějakou emoci projevily, je pryč. A všichni můžeme být autentičtí i v emocích. Je to samozřejmě výzva a práce, která je nepříjemná, ale nutná pro lepší kvalitu života.
Pokud emoce budeme potlačovat, najdou si způsob, jak na sebe upozornit. Buď na fyzické úrovni jako psychosomatické obtíže, tedy fyzické problémy, které nemají objektivní důvod – například mě bolí žaludek, ale nemám vředy a všechna vyšetření jsou v pořádku. Nebo na psychické úrovni. Popřípadě jako deprese, nebo – a to mnohem častěji – na sebe berou podobu úzkostí, a hlavně panických atak. To bývají velmi často zakuklené emoce, které jsme roky schovávaly pod koberec.
Jak se naučit přijímat emoce druhých?
Nejlepší je, když nás to naučí rodiče. Pokud se tak nestalo, dá se říci, že neexistuje ideální vzor, jak reagovat. Nikdo z nás není telepat, není tedy ostuda zeptat se, co by daný člověk, který se zrovna v emočním rozpoložení nachází, potřeboval. Zda mu stačí přítomnost, nebo chce radu, řešení, rameno na vyplakání, či touží být o samotě. Neměli bychom se však kvůli druhým dostávat do situací, které by byly pro nás nekomfortní.
Jestliže nejsme objímací typy, je v pořádku to říci a vyjádřit účast jiným způsobem, který je pro nás v pořádku a pro druhou stranu také. Je zároveň důležité respektovat, pokud druhá strana emoce sdílet nechce. Způsob, jak reagujeme, je zároveň zase výzva pro nás a naše sebepoznání. Jak přijímám silné emoce druhých? Mám tendenci se před nimi zavřít a utéct, nebo je na sebe přebírám, či je rád/ráda rozebírám? Popřípadě něco jiného? Ztrácím pozornost vůči sobě ve chvíli, kdy pečuji o druhého, nebo pořád vnímám i své potřeby? Pokud uslyším něco, co se mi nelíbí, umím zacházet se svými emocemi? Umím je přijmout?
Martina Viewegová, psycholožka a psychoterapeutka




Napsat komentář