COOLna

Pozor, ať nespadneš, nechoď tam, něco se ti stane, polož to, nebo se řízneš… Jak se staneme rodičem, svět nám může mnohdy připadat více nebezpečný než dříve. O své děti máme přirozeně strach, ale neměl by být limitem pro učení se, jak to ve světě chodí. Pokud je totiž od všeho “zlého” ochráníme, může to mít mnohem významnější dopady než odřené koleno nebo malé škrábnutí.

Žijeme v době, kdy jsme neustále bombardování informacemi. To může mít za následek to, že se na nás valí plno potenciálního nebezpečí, před kterým chceme naše děti ochránit. Nechceme, aby naše děti prožívaly bolest, nepohodlí, neúspěch ani zklamání. Nadměrnou ochranou mohou ale rodiče dokonce dětem způsobit tzv. naučenou bezmocnost. Kde je tedy hranice ochranářského přístupu?

Nadměrná ochrana dětem může uškodit
Pozorování předškoláků při volné hře venku naznačují, že děti se záměrné vystavují riziku, jako je například hraní ve výškách – evoluce je na tyto hry připravena a jsou nezbytnou součástí dětského vývoje1). Některé studie2) dokonce ukazují pozitivní přínos riskantní hry pro vývoj, učení, duševní a fyzické zdraví dětí. Navíc se ukázalo, že pokud mají děti možnost této hry, dokáží lépe vyhodnotit a odhalit rizikové situace, zvýšila se u nich sebeúcta a snížila se citlivost na konflikty3). Pro tento typ hry je vhodné venkovní prostředí poskytující rozmanité herní příležitosti, které lze jen těžko napodobit uvnitř. Venkovní prostředí je otevřené a neustále se měnící, je zde možné zažít vítr a déšť, vzít do ruky pokaždé jiný tvar, a přispívá k vývoji kostí, silnějšímu imunitnímu systému a fyzické aktivitě. Navíc nabízí jedinečné podněty, které upoutají pozornost jako jsou kameny, květiny, půda, či voda. Děti jsou zvídavé a jejich zkoumáním dochází k procesu učení, protože nabízejí nespočet možností hraní a děti jim mohou přiřazovat nové významy (např. klacík může být zbraň, loď nebo pero). Díky tomu se mobilizují dovednosti související s odlišným myšlením, kreativitou, či řešením problémů. V severských státech, ale i dalších zemích tak roste obliba takzvaných přírodních hřišť (Adventure Playground), kde jsou dětem tyto možnosti dostupné.
Strach z možných nehod, které by se mohly stát, ovlivňuje přístup rodičů i pedagogů k venkovní hře, takže děti mají tendenci být drženy uvnitř, zaměstnány strukturovanými aktivitami a jsou stále kontrolovány dospělými.

Vzpomínáte na vaše dětství? Pravděpodobně nezahrnovalo čas strávený u počítače či televize v bezpečí vašich domovů, ani překotné převážení z jednoho kroužku na druhý. Naopak jste si užívali běhání s kamarády, lezení po stromech a sem tam došlo i na odřené koleno. Ne všechny situace byly samozřejmě příjemné, ale naučili jste se díky nim překonat překážky, riskovat a zvládat negativní emoce – a tyto dovednosti se v každodenním životě více než hodí. Prostředí škol přesto mnohdy zahazuje význam rizika pro učení a vývoj dětí. Kultura strachu nás vede k podceňování toho, co děti dokážou, a vytváří ještě „nebezpečnější“ vzdělávací prostředí, kde děti nemají možnost naučit se, jak s potenciálně rizikovými situacemi pracovat. Pokud se pokusíme předcházet všem rizikovým situacím, děti nebudou vědět, jak se vypořádat s nepředvídatelným prostředím, a nebudou mít potřebné sebevědomí k samostatnému překonávání výzev. Profesor David Eager a Dr. Helen Little4) dokonce vytvořili termín „porucha z deficitu rizika“ k popisu souboru problémů, s nimiž se děti mohou setkat v důsledku pokusů o odstranění rizika z jejich života, mezi které patří náchylnost k obezitě, mentálním problémům, či nedostatek samostatnostii.

Ve venkovním prostředí se často objevují příležitosti k překročení osobních limitů v situacích, jako je lezení po stromech nebo používání nástrojů, péče o oheň apod. Proto bychom mělli dětem v těchto situacích poskytnout potřebnou podporu, vždy jim zůstávat nablízku, a odpovídat na otázky. Samozřejmě si pod rizikem nelze představit dítě běhající bez dozoru po silnici, ani kolem strmé skály. Příležitostí pro vývoj nejsou hrozby, ale zdravé výzvy.

Lezení je zážitek, při kterém dítě zapojí celé tělo, žádný pohyb není stejný a to velmi prospívá rozvoji senzomotorických drah, tedy těch, které propojují různé části mozku s tělem. Ne náhodou pomáhá pestrý pohyb rozvoji řeči. Před lezením je nutné se vždy podívat, co je pod stromem – pokud je pod ním kámen, který nelze odvalit nebo větve, které nelze odsunout, vybereme jiné místo k lezení. Pro začátek lze vybrat jeden strom či keř s nízkými větvemi, pod kterým je pouze měkké listí a tráva. Úkolem nás dospělých je zkontrolovat strom a dopadovou plochu – klidně u toho přemýšlejme nahlas, ať i tuto dovednost předáváme dětem. Samotné lezení pak plně nechme na dětech. Je to právě pozornost, kterou děti potřebují věnovat pouze sobě a pohybu.

Ekolist