COOLna

Neustálá konfrontace s otázkou mých kořenů mě tlačila do role někoho, kdo musí obhajovat své názory. Příjmení mi stále častěji překáželo i prakticky. Situace, kdy jsem někam telefonovala a představovala se jménem, jsem začala doslova nesnášet. Prošla jsem obdobím, kdy jsem vážně uvažovala, že se přejmenuji – prostě proto, aby lidé vnímali, co do telefonu říkám, ne to, jak asi vypadám.

Můj otec je plicní chirurg. Pamatuji si, že mi v dospívání připadalo trochu směšné, že se představuje jako doktor, později jako docent Horváth. Po čase mi došlo, že to, s čím se hořce srovnávám já, on zažil tisíckrát. Mému otci při telefonickém kontaktu odmítli zapůjčit dodávku na stěhování ordinace. Všechny dodávky byly zamluvené, beznadějně. Když přišel osobně, změnili zaměstnanci půjčovny názor. Náhle se volný vůz objevil.

Když jsem telefonovala na gynekologii s tím, že mám akutní bolesti v podbřišku a ráda bych, aby mě paní doktorka co nejdříve prohlédla, sestra mi arogantně doporučila jít na pohotovost s poznámkou, že nechápe, proč volám. Poté, co jsem do ordinace dorazila osobně, omluvila se mi se slovy: „To jste měla říct, že nejste… Vždyť víte!“

Vzhledem k prostředí, kde jsem vyrostla, a z toho plynoucího sociálního kapitálu i profesní orientaci, pro kterou jsem se rozhodla, jsem měla možnost toto téma otevřít na individuální psychoterapii a ujasnit si, co potřebuji, abych se zotavila z neustálé konfrontace. Formulovala jsem si strategie zvládání. Našla si důvody, proč být na svůj původ hrdá. Tento postup je však pro lidi, kteří zažívají každodenní útlak, velmi často sci-fi. Svoji situaci již mají tak zvnitřněnou, že by ji ani nevnímali jako téma pro rozhovor, natož terapii. Klienti a klientky, se kterými jsem o rasismu a jeho každodenních projevech mluvila, mi ve většině vždycky odpověděli, že si prostě zvykli. Rodiče často zmiňovali, že je jim to líto kvůli dětem. Neměli však pocit, že by s tím šlo něco dělat, snad jen v rámci obranných mechanismů vytvářet obdobný přístup ke gadžům a oplácet jim stejnou mincí, pokud dojde ke konfliktu, případně už preventivně, na obranu.

Lidé romské etnicity ve službách pro drogové uživatele, kde jsem ještě na škole začala pracovat, byli ve většině na mnohočetnou exkluzi skličujícím způsobem zvyklí. Když se dozvěděli, jak se jmenuju, reagovali velmi kladně, doslova to prolamovalo ledy. Moje legenda k původu jména – slovenský původ mého otce – jim připadala zábavná a většinou ji lakonicky shazovali ze stolu slovy: „Stejně seš naša, z toho se nevykecáš.“ Dost často poukazovali na to, že vzhledem k hláskování mého příjmení je prostě zhola nemožné, abych neměla romské kořeny.

Práce v sociálních službách s lidmi ohroženými sociálním vyloučením a se sociálně vyloučenými mě naučila, že rasismus, který zažívám, je oproti tomu, co zažívají moji klienti, slabý odvar pro holku ze střední třídy. Najednou mi přišlo směšné, kolik energie jsem věnovala přemýšlení nad tím, jak se tomu vyhnout. Tváří v tvář lidem, kteří byli terčem odsudků zbytku společnosti doslova denně, jsem se zastyděla.

Rasismus a pohrdání, které se vážou už k romsky znějícímu jménu, dávají tušit, v jak těžké situaci se nacházejí lidé, kteří se narodí opravdu do sociálně vyloučené lokality a na kolika různých úrovních se setkávají s různými překážkami. A hlavně, jak moc jsou tito lidé v očích společnosti dehumanizováni. V Teplicích zemřela lidská bytost, která zasluhovala – jako každý jiný občan a občanka této země – důstojné zacházení. Právo na život a důstojné zacházení zaručuje Ústava všem bez rozdílu. Alarmujícím způsobem polarizovaná česká společnost doslova skočila po příležitosti se na sociálních sítích do krve hádat o tom, jestli se jedná o českého George Floyda či nikoli. Pomyslné jádro pudla však leží úplně jinde. Skandální je především fakt, že skutečnost, že oběť byla romského původu a zároveň zřejmě aktivně užívala návykové látky, je pro mnoho lidí legitimizací brutality policejního zásahu. Stačí si pročíst veřejně přístupné diskuse, kde lidé nejrůznějšího věku a politického přesvědčení nabízejí svůj pohled na věc velmi otevřeně. Pokud zemřelého někdo obhajuje, okamžitě je onálepkován jako snílek z neziskového sektoru nebo obdobně zkratkovitými urážkami.

Naskočit na vlnu diskuse o české variantě fenoménu Floyd zastiňuje fakt, že postup policistů je legitimní prošetřit především proto, že daný člověk zemřel. Informace, jestli byl, nebo nebyl Rom, zda byl dlouhodobý uživatel návykových látek a jestli pracoval, popřípadě kde a jestli to bylo legální, jsou pro otázku, zda byl zákrok Policie adekvátní či nikoli, absolutně druhotné. Stanislav Tomáš zemřel bez ohledu na to, jestli dlouhodobě pobíral sociální dávky v hmotné nouzi, nebo ne. Je mrtvý. A je naprosto legitimní chtít vědět, co k tomu vedlo. Etnicita nebo užívání návykových látek ve vyspělé společnosti 21. století, která o sobě s oblibou prohlašuje, že je orientovaná na Západ, nemůže a nesmí v žádném případě znamenat jakýkoli ústupek z lidských práv jednotlivce.

Bez sociální spravedlnosti pro všechny členy a členky společnosti nelze očekávat kolektivní smír.

Tereza Horváthová, sociální pracovnice