Člověk s kocovinou si připadá skoro jako filozof. Provádí inspekce sebe samého, putuje po krajinách duše, se zvlášť výjimečnou citlivostí promýšlí svět ubíhající za okýnkem autobusu… Filozofem ale vskutku není. Nic totiž netvoří. Pouze bloumá. A filozof tvořit musí, vždyť je to práce jako každá jiná. Vyžaduje proto plné soustředění, vůli k práci, a právě toho není člověk s kocovinou v posledku schopný.
Alkohol navozuje zdání tvorby, tvrdí v souboru esejů Narkotika polský malíř, dramatik a vůbec velký umělec Stanisław Ignacy Witkiewicz. Alkoholu – pokud si to dobře pamatuju, knihu skvěle pojednávající například také o nikotinu jsem kdysi pročítal u kamaráda v kocovině – připisuje na jedné straně velkou kreativitu. Witkiewicz mluví o umělcích, my si ale můžeme představit všechny ty velké nápady z hospody, co všechno spolu musí noví přátelé hned zítra podniknout. Oni ale pochopitelně nic nepodniknou. Alkohol, ještě před pár hodinami zářící sociální lubrikant, totiž druhý den naprosto rozkládá veškerou vůli k jednání.
To člověk odkládá na tam a potom. Pokud ale mají pravdu opravdoví filozofové, třeba Martin Buber, že životu máme přitakávat teď a tady, není kocovina právě ideálním terénem pro účast na radostném bytí.
A i přesto – člověk pije jak ďas.
Vzpomínám, jak jsem z německého studijního pobytu sledoval své české přátele, kterak nezřízeně polykají litry piva. Nerozuměl jsem, jak je toho lidský organismus schopný. Když jsem se ale vrátil, hned jsem se k nim přidal a jako už tolikrát po očku sledoval, na jak minimalistickou agendu dokáže člověk v neustálém běhu kocovin ořezat své každodenní záležitosti.
Během přechodů jako byl ten můj německý má člověk šanci něco postřehnout. Třeba jako teď, kdy se znovu otevřely hospody, a já mohl naplno rozdýchávat víkendovou kocovinu. Jakkoli by snad bylo příhodnější pojednávat o nárůstu domácího chlastání a jeho nebezpečí, jistě nejsem sám, koho na takové věci příliš neužije. Jak ale zavětřím setkání s přáteli… Právě společenský večírek je jádrem mého problému, neboť vpravdě bývá opakem a současně základem pořádné kocoviny. Všechno běží jako po drátkách, vůle netřeba, dialog a život teď a tady kvete.
Člověk je společenské zvíře, proto pije. Mnoho hospod bohužel kvůli koronaviru padne, půdorys setkávání v Česku, jak ukázala všeobecná zteč na výčepy i během bídné epidemiologické situace, ale zůstane nedotčený – lití.
A snad by bylo hezké mít i jiné možnosti setkávání, ale ví v Česku někdo o něčem? Dokud tu opravdu nezdomácní čaje, hummus a vodní dýmky, zůstává hledání udržitelného ekvilibria v téhle zemi prací na celý život.
A na to se hodí písnička. Vybírám jednu sloku z divotvorného románu od U ptáků plavavých od Ira Flanna O’Briena v překladu Martina Pokorného, který stejně jako Narkotika vydalo Rubato.
Když se život nedaří, je toho moc,
a přes všechnu snahu s tím nemůžeš hnout,
když zítřek vypadá černě jak noc –
NA PIVKO SE MŮŽEŠ SPOLEHNOUT
*
Zmíněné ořezávání každodennosti pochopitelně nemá právě ideální důsledky, jak zjistili i aktéři oceňovaného filmu Chlast experimentující s neustálou hladinkou 0,5 promile. Tedy dokud se jim nezačaly rozpadat vztahy. Kdyby znali nedávný článek Vesmíru, podle něhož „až 60 % rozvádějících se párů udává jako jednu z příčin rozvodu problémy s alkoholem u jednoho z partnerů“, nebudou překvapení. Oba zdroje doporučuju. Stejně tak rozhovor s psychologem Dalibor Špokem, který na Radiu Wave mluvil o přetrvávajícím vlivu pátečního večírku na úterního člověka nebo o přeceňování psychedelických zkušeností.
COOLna 
Napsat komentář