COOLna

Ale abych zmínil i nějaké pozitivum: pandemie je transdisciplinární, nikam nepatří. Chvíli se vedly debaty o tom, proč se k pandemii vyjadřují matematici, když se jedná o epidemiologickou otázku. Proč ji modelujeme, když patří do kompetence hygienických stanic. Jenže ono to funguje jen celé dohromady. Takže se hledá slovník, jímž se začnou domlouvat ty jednotlivé obory. Vlastně se tak úplně mimochodem daří dělat českou vědu interdisciplinární.

Interdisciplinarita zároveň rozostřuje hranice. Jakým způsobem by měl vědec rozeznat, kde už jeho expertiza končí?
Dostat se do médií pro řadu vědců znamená pokušení opustit svou expertizu a postupně se začít vyjadřovat téměř k čemukoli, na co jsou dotázaní. Což tu bylo už předtím, mezi vědci máme „mluvící hlavy“, o nichž novináři vědí, že jim mohou kdykoli zavolat o „vědecký komentář“ a oni jim sdělí svůj názor na cokoliv. Během pandemie se to ukázalo jako věc, která v čase bobtná.

Vědci nejsou jiní než lidé, které potkáme na ulici, dokonce bych řekl, že v průměru ani nejsou chytřejší. To, čím se odlišují, je systém procedur, které formují vědecký svět: zápisy, ověřování, teorie vědy. To, že kdokoli může přijít a zreplikovat, co vědec udělal. To je svět, který vědce odlišuje – a při hovoru v médiích se mlčky předpokládá, že všechno, co vědci říkají, je zaručené těmito procedurami. Takže je ze strany vědců poctivé, aby dali hlasitě najevo, pokud tento prostor opouští, že dál mluví jako soukromé osoby. Do rozhovoru se totiž vědci dostávají proto, kým jsou – ne proto, kdo jsou. Občas to ale není nic platné, protože si lidé stejně jejich tvrzení zarámují jako vědu.

Vědci se – stejně jako kdokoli jiný – ve svých názorech zásadně liší. Jak by se měl expert postavit k situaci, kdy se jeho vlastní názor nepřekrývá s konsenzem daného oboru?
V kontextu vědy jsme na to zvyklí: minoritní názor se dostane do nějakého konferenčního příspěvku, vznikne oponentura a tak dále. Jenže v médiích se to neděje: novinář vidí, že někdo tvrdí, že máme promořeno – a že z toho bude skvělý článek, takže ho otiskne. Zároveň vědci ve veřejném prostoru nejsou imunní vůči biasům. Často v médiích nebyli schopní přiznat chyby ve svých odhadech, místo toho hledali důvody, proč by odhady byly správně.

Druhá věc: i novináři mívají vlastní názor, na jehož základě si volí respondenty. Logika novinářského diskurzu navíc média tlačí, aby pořád hledala něco nového. Něco jiného, než co přináší ostatní média. Ve vědě máme nějaký konsenzus ohledně viru, ohledně očkování a podobně. Jenže pokud ve vědě máme třeba pětadevadesátiprocentní konsenzus a pět procent minoritního názoru, v mediálním prostoru bude obojí zastoupené rovnocenně, padesát na padesát. Což je obrovská disproporce.

Neměl by vědec při prezentování minoritního názoru doplnit, že zároveň existuje i protichůdný konsenzus?
To člověk není schopný říct ani běžně, že je jeho názor menšinový. To bychom po nich chtěli moc.

Pandemie ukázala, jak jsme všichni lidmi a žijeme ve vztazích: manželce zavřeli obchod, bratr nemůže do galerie, otec umírá na covid… Část takových iniciativ je postavená na vztahu k životu, k tomu, jestli ten neurčitý pocit ohrožení nemáme nějakým způsobem zpracovat. Třeba tak, že to akceptujeme: řekneme, že smrt je součástí života. A jakmile takový postoj máme, tak ho lze i vyargumentovat.

Nemyslím, že lidé, kteří mají jiné názory než ten konsenzuální, lžou. Představte si toho člověka, který je přesvědčený, že se všichni ostatní mýlí a že o tom má nějaké hypotézy a nějaká data. Když tomu bude dlouho vystavený, dřív nebo později se neudrží a někam to napíše. Pozvou ho do médií, dostane zpětnou vazbu o tom, že jsou lidé, kteří ho chtějí poslouchat. Začne stoupat v pomyslném mediálním žebříčku, zároveň se ozvou lidé, kteří říkají, že to není pravda: má nějaké protivníky. Média ho dál podporují – a dříve či později skončí u extrémních tvrzení, která na začátku vůbec neměl.

Tohle se děje stovkám a tisícům lidí, v malém to vidíme všichni u svých kamarádů na Facebooku. A vědci jsou přeci taky lidé, nejsou žádnou výjimkou. Začnete si psát s lidmi, kteří mají stejné názory, začne fungovat skupinové myšlení, do toho se situace zhoršuje, nebo zlepšuje, kamarádům krachují firmy, rodinný život… Ukazuje se, že jediné, co má věda k dispozici, jsou ty procedury, ta pravidla výzkumu, vědecké debaty. Jenže ty vás v rozpojeném světě chrání jenom částečně.

Na lidské úrovni tomu rozumím. Zároveň by mě zajímalo, jakým způsobem může vědec mluvící do médií takové nedostatky překonat a férově prezentovat vědu?
Představit si, že by měl všechno, co říká, obhájit před svými akademickými kolegy. A také si uvědomit, ke komu bude mluvit: jestli k bulváru, nebo ke vzdělanému publiku. A pak se nebát zjednodušovat, ale zároveň nerezignovat na neurčitost. A hlavně naučit se říkat, že něco neví. Vědci mají někdy pocit, že když mluví pro média, měli by umět zodpovědět všechno. Znám to z prostředí sociálních sítí a mediálního světa: dlouho jsem se učil říkat, že nějaký výsledek závisí na dalších faktorech, že je otázka sice lákavá, ale nelze ji smysluplně zodpovědět. Umět říct, že člověk něco neví, je úlevné.

Mgr. Josef Šlerka, Ph.D.