COOLna

Schopnost plodit děti klesá rychlejším tempem, než jakým postupuje globální oteplení.
Americká epidemioložka Shanna Swanová z newyorské Icahn School of Medicine bije na poplach. „Po roce 2045 bude většina párů odkázána na umělé oplodnění, protože muži už budou bez spermií,“ varuje ve své knize Odpočet (Countdown) Swanová a upozorňuje, že plodnost klesá také u žen. Navíc roste riziko spontánních potratů. „Hlavní roli tu hrají chemikálie znečišťující životní prostředí,“ tvrdí americká epidemioložka. Podle jejích propočtů klesá plodnost každým rokem o víc než jedno procento a za posledních čtyřicet let spadla na polovinu. „Je to rychlejší tempo, než jakým postupuje globální oteplení, a lidstvo na to nijak nereaguje.“

Zdaleka ne všichni se Swanovou souhlasí.

Podle některých údajů uniká do životního prostředí padesát tisíc člověkem produkovaných chemikálií. Podle jiných odhadů jich může být na sto tisíc. Plyne z toho jediné: už dávno jsme ztratili přehled o tom, čím vším planetu znečisťujeme. Vědci si tipují, že asi tisícovka z těchto chemikálií je s to proniknout do organismu živočichů včetně člověka a narušit tam křehkou hormonální rovnováhu. Tyto látky, souhrnně označované jako endokrinní disruptory, mají velmi různorodý původ. Najdeme mezi nimi nátěrové hmoty, komponenty plastů, produkty farmaceutického průmyslu, herbicidy a insekticidy, ale třeba i kovy, jako je kadmium nebo arzen.

Na řadu vlastností endokrinních disruptorů zdravý selský rozum nestačí. Z chemické struktury často nelze předem vyčíst, zda látka narušuje hormonální rovnováhu, nebo je z tohoto hlediska neškodná. Testy chemikálií před jejich uvedením na trh se soustředily hlavně na jedovatost a jejich dopady na hormonální rovnováhu nehodnotily. Tak se stalo, že používáme celou řadu látek, o nichž se až dodatečně dozvídáme, jak ničivě působí na plodnost zvířat i lidí. Když po těchto chemikáliích zapátráme v životním prostředí, zjišťujeme, že už stačily proniknout prakticky všude.

Pro mnohé endokrinní disruptory neplatí základní toxikologické pravidlo, že vyšší dávky páchají větší škody. Nejedna chemikálie bourá hormonální rovnováhu s největší silou v překvapivě nízkých koncentracích, zatímco ve větších množstvích její účinky slábnou. Například nádory poháněné k růstu hormony reagují jen na nízké dávky chemikálie a při vysokých dávkách už se chovají, jako kdyby látka ani přítomná nebyla. Tento fenomén nemá nic společného s homeopatií a je důsledkem komplikovaného způsobu, jakým endokrinní disruptory na organismus působí.

Zrádnost některých látek schopných bourat hormonální rovnováhu tkví i v tom, že nejsilněji působí v určitém období vývoje, např. při formování pohlavních žláz u embrya v těle matky. Nikdy potom už se člověk s touto látkou nemusí potkat, přesto si nese následky z krátkého střetu po zbytek života. Například některé léky proti bolestem užívané v těhotenství zvyšují riziko poruch vývoje samčích pohlavních orgánů. Jasně se to ukázalo při pokusu na laboratorních potkanech. Dánští lékaři dávají negativní dopady těchto léků užívaných nastávajícími matkami do souvislosti s alarmujícím nárůstem počtu novorozených chlapců, kteří nemají varlata sestouplá do šourku.

Dopady endokrinních disruptorů na plodnost se neomezují na jednu generaci. Pokud chemikálie poznamená dědičnou informaci pohlavních buněk, můžou se vzniklé defekty projevit i u dalších pokolení. Například zemědělský postřik proti plísním narušuje nejen plodnost samců, kteří jsou mu vystaveni, ale snižuje také plodnost jejich synů, vnuků a pravnuků. A to i v případě, že se další pokolení s postřikem už nepotkala. Pokud dostávaly březí myši lék běžně užívaný proti bolestem, měly jejich dcery menší vaječníky a v nich pak méně vajíček. Tyto samičky přiváděly na svět méně potomků. Sníženou plodností trpěly i vnučky, které se s lékem nikdy nesetkaly.

Situace je o to horší, že žijeme v koktejlu látek narušujících plodnost. V závislosti na tom, kde bydlíme, co jíme a pijeme, kde pracujeme či jak trávíme čas, je každý z nás vystaven jiné kombinaci endokrinních disruptorů. I kdybychom už znali účinky každé látky, konečný dopad konkrétní směsi chemikálií z toho nevyčteme. I proto je tak obtížné určit přesný podíl znečištění životního prostředí na současném výskytu poruch plodnosti. Nezanedbatelný je vliv celé řady dalších faktorů, jako je pasivní životní styl, obezita, kouření či konzumace alkoholu.

Látky narušující plodnost jsou všude kolem nás a je obtížné se jim vyhnout. Bisfenolu A, který patří k razantním endokrinním disruptorům, se ve světě vyrábí ročně asi devět milionů tun.

K rekordmanům v množství této látky v těle patřívaly pokladní v supermarketech. Bisfenol A se používal do papíru, na který se tisknou pokladní účtenky. Pokladní podávaly zákazníkům paragony celou směnu a bisfenol A jim z papíru přes kůži pronikal do krve. Pokud si o přestávce umyly důkladně ruce a odmastily si kůži, bisfenol A se jim přes oslabenou kožní bariéru stěhoval do těla s o to větší intenzitou. Bisfenol A se přidával i do bankovkového papíru, takže další porci této chemikálie dostávaly pokladní při platbách v hotovosti.

Dnes už je negativní dopad bisfenolu A na plodnost dobře znám a výrobci se ho snaží nahradit neškodnými sloučeninami. Nejednou však sahají po látkách, které jsou po chemické stránce velmi podobné, ale jejich dopady na plodnost nejsou zatím prozkoumány. Výrobky nesoucí označení „BPA-free“ tedy „prosté bisfenolu A“ tak v sobě často ukrývají „bílého koně“ v podobě bisfenolu S, jenž narušuje plodnost přinejmenším stejně drasticky jako jeho nechvalně proslulý příbuzný. Podobných „politováníhodných náhrad“ proběhla celá řada.

V mnoha výrobcích ale bisfenol A zůstává. Neobsahují ho už sice plastové fólie vystýlající plechovky s energetickými nápoji, ale plechovky s pivem tahle „očista“ teprve čeká. A zcela nedávno zjistili chemici z University of Cincinnati, že z lahví vyrobených z „hormonálně neškodného“ plastu tritanu se v automatické myčce uvolňují malá množství bisfenolu A.

Znečištění životního prostředí látkami narušujícími hormonální rovnováhu těžce dopadá na nejrůznější zástupce fauny. Například tributylcín používaný v ochranných nátěrech na trupy námořních lodí způsobil pokles plodnosti mořských mlžů a plžů. Nebezpečných koncentrací této látky dosahuje voda dokonce i v grónských zátokách. Prostředek na hubení plevelů atrazin se nevyskytuje pouze v potocích a řekách v blízkosti polí. V některých oblastech Spojených států je obsažen už v dešťových kapkách v koncentracích, které jsou s to narušit plodnost žab. Látky z hormonální antikoncepce, které pronikají přes čističky odpadních vod do řek, narušují plodnost ryb nejen v říčních tocích, ale také v pobřežních vodách moří a oceánů.

Dokonce i idylický obrázek krav pasoucích se na lukách v sobě skrývá endokrinnědisrupční drama. Zvířata vylučují hormony s výkaly a močí. Z těla březí krávy se jich denně dostává ven asi desetina gramu. Při letní bouřce jsou tyto hormony spláchnuty z luk do místních potoků a řek a tam pak odvedou své neblahé dílo. Závažnost tohoto problému vynikne, když si uvědomíme, kolik zvířat lidé chovají.

Kdybychom nanosili všechny savce světa – od nejmenší myšky až po obří velrybu – na jednu hromadu, pak by ji ze 60 % tvořila hospodářská zvířata, ze 36 % lidé a jen ze 4 % volně žijící savci. Člověkem chovaná kuřata váží třikrát víc než všichni volně žijící ptáci světa dohromady. V zemi velikosti České republiky vyloučí lidé a hospodářská zvířata ročně do životního prostředí asi půl tuny hormonů. Pokud bychom chtěli toto množství naředit tak, aby se výsledná koncentrace blížila reálnému obsahu látek z hormonální antikoncepce v řekách, nestačila by nám na to voda ze tří jezer velikosti Bajkalu, který je bezkonkurenčně největší pozemskou zásobárnou sladké vody v kapalném skupenství.

V některých zemích, jako jsou Spojené státy, se podávají skotu hormony urychlující růst svalů. Zvířata hormony vylučují z těla, a ty se tak dostávají do životního prostředí, například do povrchových vod. Dlouho se následků této kontaminace nikdo neobával, protože hovězí „hormonální doping“ se působením slunečního záření rozkládá na neškodné komponenty. Pak se ale ukázalo, že se rozkladné produkty v noci ve vodním prostředí opět skládají dohromady a vytvářejí plně funkční molekuly. Hormony se chovají jako jakási zombie, která s příchodem dne mizí a se soumrakem se opět vrací. V Evropě jsou tato „hovězí anabolika“ zakázána a v chovech hospodářských zvířat se naštěstí nepoužívají.

Lidskou plodnost tak ohrožují především směsky, které vznikají kombinací „přírodních hormonů“ se syntetickými endokrinními disruptory, jako jsou například bisfenoly, účinné látky pesticidů nebo komponenty nátěrový hmot.

Znečištění životního prostředí endokrinními disruptory dosahuje alarmující úrovně. Zatím však máme jen mlhavou představu o tom, jaké problémy to před nás v bližší i vzdálenější budoucnosti postaví.

Mávnout rukou nad nimi ale nemůžeme. I proto, že endokrinní disruptory nám nehrozí jen poruchami plodnosti. Mění také funkce mozku, podílejí se na vzniku obezity a přispívají ke vzniku některých typů nádorů. Dobrých důvodů, proč jejich příval do životního prostředí razantně přiškrtit, se nabízí dost a dost.