Hoří borovice, bříza, trávy a smrk, ty mají nejblíž k roli pyrofilních dominant a jejich vegetace mívá znaky cyklické požárové sukcese. Až do středního holocénu hoří komplex lesostepí a borobřezové tajgy, stálým požárům pomáhají i lidé. Požáry jsou četné a stále se opakují, většinou nejsou zásadně ničivé. Ale v souboji pyrofytů se prosazuje další druh, výrazně nehořlavý dub. Ohnivzdorné doubravy chtějí celé to krajinné plápolání rázně ukončit, protože ohni čelí, ale obejdou se bez něj. A tu v pravý čas přichází zemědělství, s ním roste odlesnění, využití a údržba krajiny, a tím i opakované malé i větší ohně a požáry. Tradice jde od pálení tajgy přes kopaničářství a žďáření po vypalování trávy a dnešní řízené požáry v ochraně přírody. V nížinách se diferencují bory (Dokesko, Plzeňsko, Třeboňsko, Hodonínsko), které jsou složením i požárovým režimem přímým dědicem nížinné tajgy. Na horách se od středního holocénu šíří smrk a smrčiny, k nim se přidává buk. Tyto spíše jehličnaté lesy rovněž rády hoří, ale jinak, velkými požáry po stovkách let. V ostatní vegetaci, tedy v mokřadech a listnatých lesích, převládají druhy pyrofobní.
Vesmír
COOLna 
Napsat komentář