Kdyby nebyla válka, hodně věcí by bylo jinak. Rodiče se totiž seznámili na frontě. Nebýt Hitlera, byl bych úplně jiný Pepa, anebo bych vůbec nebyl, stejně jako brácha, pokud budu parafrázovat Cimrmany.
Jak se otec dostal do československé vojenské jednotky v Buzuluku?
Začalo to úderem pěstí. Jednou roku 1939 seděl v kavárně na Národní třídě v Praze, když tam přišli Němci a chtěli si připíjet na zdar německých zbraní. Jeden z nich dostal od otce místo přípitku ránu. Kvůli tomu potom táta musel utéct do Polska. Byl velký bouřlivák a nesnášel nacisty. Přitom děda mého otce Wagner byl pražský Němec, majitel velkouzenářství. Když to zkrátím, táta se přihlásil do naší vojenské jednotky na východě a s matkou se poznali právě v Buzuluku. Působila na frontě jako zdravotnice.
Odkud přišla?
Byla napůl Ukrajinka narozená v Kyjevě. Mluvila sice česky, ale s přízvukem. Děda bojoval v první světové válce a ještě před revolucí se nechal zajmout. Když si pak našel ženu, usadil se tam.
Váš tatínek se vyznamenal v mnoha bitvách, na Dukle přišel jako velitel tankového praporu o oko. Je pravda, že měl později kvůli své nespoutané nátuře potíže s autoritami?
On měl neustále nějaké konflikty, protože si pouštěl pusu na špacír. Padesátá léta byla hodně divná doba. Táta se nepohodl s ministrem obrany Alexejem Čepičkou, protože se mu nezdálo, že prošel až podezřele hladce koncentrákem. Myslím, že ho odposlouchávali. V roce 1953 strávil skoro rok ve vyšetřovací vazbě.
Jak se odtud dostal?
Neodsoudili ho jenom proto, že mezitím zemřeli Stalin i Gottwald a Nikita Chruščov se sháněl po hrdinech Sovětského svazu. Otce pak vyslali na vojenskou akademii do Moskvy, aby si dodělal kvalifikaci na generála. Tam však jeho vojenská kariéra nadobro skončila. Vlastně stejně jako začala – úderem pěstí.
Kdo od něj dostal tentokrát?
Knokautoval nějakého východoněmeckého generála, ale podrobnosti neznám. Táta zemřel předčasně, v jednapadesáti letech na infarkt. V té době čtvrtým rokem studoval práva. Tuhle školu si zvolil proto, aby se mohl soudit s aparátem, který ho nespravedlivě věznil.
Proslýchá se, že tatínek velel i doma, pár pěkných historek už v éteru zaznělo. Byly jeho výchovné metody opravdu tak svérázné?
Dovedl parádně srovnat i moje spolužáky. Vzpomínám třeba, jak v sedmé třídě nečekaně přišel domů. Rychle jsem předstíral, že se učím, ale kámoši pod okny na mě pískali a jemu došlo, že jsme domluvení. Když jsem nevycházel, zazvonili. Otevřel jim ohromný chlap s páskou přes oko a oni začali zmateně koktat, že se jdou zeptat na školní rozvrh. Zpražil je a zvýšeným hlasem zavelel odchod. Ještě se obul do jednoho spolužáka, co měl chmýří pod nosem, a rozkázal: „S tím, co nosí knír, se kamarádit nebudeš!“ Z toho kluka vyrostl tuším nějaký šéf detektivů na vraždách.
Sáhl otec někdy k tělesným trestům?
Řešil věci rázně, s domluvami se nezdržoval. Naštěstí nebýval moc doma. Výprask většinou následoval po nahodilém pohledu do žákovské knížky.
Maminčina výchova byla měkčí?
To ano, ale někdy jí otcova razance přišla vhod. Mám v hlavě jednu úplně ranou vzpomínku, to mi bylo tak pět. Na dvoře jsme měli betonové čtvercové dlaždice zalité asfaltem. Bylo léto a pražilo do nich slunce. My s bráchou se v tom rozteklém asfaltu prstíčkem rýpali, ač jsme to měli přísně zakázané. Matka z nás byla zoufalá, protože jsme měli zalepený tělo i trenýrky a ona to z nás musela pracně smývat benzinem. Jednou volala otci, ať hned přijede, že si už neví rady.
Co on na to?
Myslím, že nám jen formálně naplácal na zadek, žádnou katastrofu v tom neviděl.
Tuším, že jste s bráchou v dětství nebyli zrovna svatoušci.
To vůbec ne. Pro mě byla krizová hlavně šestá třída. Jednou jsem mrsknul kamenem po holkách tak nešťastně, že jsem jednu trefil pod oko. Naštvalo mě, že na mě drze pokřikovaly. Hodil jsem jen tak pro výstrahu, když byly ode mě tak čtyřicet metrů, jenže placákem. A my s bráchou uměli házet, jelikož jsme se často mydlili s cizí partou.
Jaké to mělo následky?
Za holku, co skončila s monoklem, jsem od otce dostal přes držku. Rvačky ale toleroval. Třeba když jsem taky v šestce nasadil kravatu staršímu klukovi, co na mě dělal ramena. V MMA se tomu teď říká gilotina. Byl to osmák, ale takový chcípák. Nacpal jsem mu hlavu do listí a on to šel žalovat. Do třetice jsem ve třídě střelil šípem právě ve chvíli, kdy vešel školník. Trochu mu to lízlo ucho. Pochopitelně z toho byly trojky z chování.
Z domova jste se ovšem hodně vzdálil v dalším hitu Jedem do Afriky. Co vás inspirovalo?
Hudební kritik Vláďa Vlasák před lety napsal, že je to naivní představa afrického kontinentu, což mě rozesmálo. Vždyť to byl záměr. Píseň má skutečně naivistický textík. Nicméně třetí sloka reflektuje skutečný příběh: „Náčelník Bokassa chytne tě do lasa, nacpe do lednice, masa jak u rasa.“ Bokassa je skutečná postava a ten chlapík opravdu jedl lidi. Ve velkých rádiích nám to nehrajou, asi to považujou za politicky nekorektní. Marná sláva, nejsvobodnější byla devadesátá léta, dnešní doba už bohužel moc svobodná není.
V čem myslíte?
Všímám si celkového trendu k umravňování, všemu se dávají nálepky. Dnes vám hnedle přišijou rasismus.
Vám něco takového přišili?
Je to spíš dojem. V repertoáru máme třeba písničku Gejza. Cikánům se líbí, ale do rádií se nedostane. Nerozumím tomu. Učím na mezinárodní konzervatoři, kde řediteluje Emil Ščuka. Zpíval jsem mu na svatbě, kde Gejzu chtěli. Na konzervatoř chodí bezvadní a nadaní cikáni. Zbytečně v nich pěstujeme ublíženectví.
frontman Yo Yo Bandu Richard Tesařík
COOLna 
Napsat komentář