COOLna

Izrael je jedním ze světových lídrů v nejnovějších technologiích, ale je také na posledních místech ve veřejné dopravě. Co mu však nelze upřít, je technologicky zvládnutá „elektronická jízdenka“ – s jednou kartou se dá cestovat po všech městech, autobusy i vlaky, a třeba celodenní jízdné pro město Haifa a okolí lze koupit předem na druhém konci Izraele. S nadsázkou by se dalo říci: skvělý software, špatný hardware.

Jízdní řády jsou v Izraeli pouze orientační. Autobusy někdy přijedou dřív, jindy zase o desítky minut později. Turista, který chce trošku adrenalinu, může třeba nasednout na autobus z historické Jaffy k telavivské radnici. Trasu, kterou by šel pěšky zhruba hodinu, autobusem zvládne za 45 minut, pokud bude mít štěstí a autobus neuvázne v dopravní zácpě anebo se nezablokuje mezi zaparkovanými auty na Masarykově náměstí… Pastí je pro něj cestou dost. Pamatuji si, jak jsme stáli uprostřed křižovatky a autobus ne a ne se rozjet. Trvalo to asi deset minut, pak řidič vypnul motor, chvíli se počkalo – a jeli jsme dál.

To je ovšem situace, kdy veřejná doprava funguje, tedy jezdí. O šabatu – od pátečního večera do sobotního setmění – kvůli nárokům ortodoxních Židů veřejná doprava nefunguje vůbec, byť některá města si už vymohla výjimku. Mezi městy ale nejede nic kromě malých soukromých přepravců s minibusy, na které se zkrátka čeká a čeká, jestli vůbec přijedou a jestli pak budou mít místo… Jisté je jen to, že s nimi je jízdenka dražší. Další důvod, proč se Izraelec bez osobního auta neobejde.

K Mearot ha-Netifim, izraelskému krápníkovému skvostu, před kterým blednou moravské Punkevní jeskyně, jsem také stopovala. Také tam je turistické centrum, průvodci, občerstvení – ale autobus ani jednou denně. Z nejbližšího nádraží se pěšky dá jít jen těžko, je to daleko a nevede sem žádná stezka pro pěší.

Větu o stoprocentní dani na vůz jsem od té doby slyšela od řidičů nesčetněkrát. Není až tak pravdivá, daň je totiž „jen“ 75 procent. Není divu, že Izraelci pro ty, kdo stopují, mají pochopení. Možná je v tom ale i strategie přežití, čím méně aut, tím větší pravděpodobnost, že někam dojedou. Navzdory vysokému pojištění a dani, jsou totiž izraelské silnice zahlcené. Dokud se proud aut pomalu sune, je to dobré. Ale v pracovní dny ráno do Tel Avivu a večer ven jsou kilometrové šňůry téměř stojících aut, aniž by na silnici byla nehoda. Jsou tací, kteří si na cestu z práce a do práce plánují telefonní hovory, ani nedoufají, že by to jelo. Totéž se děje na začátku víkendu a na jeho konci.

Kolony se tvoří dokonce i na zpoplatněné dálnici 6 ze severu na jih, která vede takřka po okraji centrální městské oblasti. Pokud jde o dopravní hustotu, Izrael je nejhorší mezi rozvinutými zeměmi. Podle statistik tu na kilometr silnic připadá 2 800 vozů, pro srovnání: v ostatních západních zemích je hustota zhruba 800 aut na kilometr. Tel Aviv je pak na pátém nejhorším místě (na tom prvním je podle statistik společnosti Waze filipínská Manila). Řidič podle této statistiky se po byznysovém centru Izraele pohybuje průměrnou rychlostí jeden kilometr za 2,38 minuty.

Stejně tak jsou v Tel Avivu zahlcena i parkovací místa. Když půjdete po telavivské ulici a budete si pohrávat v ruce s klíči, můžete si být jistí, že na vás budou křičet: „Chanaja?“ Znamená to parkování a dotyčný tím chce říci, jestli se chystáte s autem vyjet, aby on mohl konečně zaparkovat. Auta často stojí zaparkovaná tak, že mezi jejich nárazníky je škvíra dva tři centimetry. Jak to dokážou? Jednou jsem to sledovala: Telavivan, který chce ze svého parkovacího místa vyjet, najede pomalu do auta před sebou, to se pohne. Pak najede do vozu za sebou a zase znovu, dokud si „neprobouchá“ cestu ven.

Ale zpátky na trasu z Jaffy na Rabinovo náměstí v severním Tel Avivu. Izraelec ji na kole projede zhruba za 26 minut. A tak jsou ulice a hlavně chodníky plné elektrokol, elektrokoloběžek a někdy i motorek. Mají sice cyklostezky, ale ty už nestačí. Pro chodce věc nepříjemná, ale řidiči na tom nejsou o moc lépe. Oběti na životech jsou, ať už na chodnících, kdy člověka zabilo elektrokolo, anebo právě na silnicích, kdy zase auto najelo do cyklisty.

Typický pohled na silnici je pro méně zkušené řidiče hororový: když už se konečně kolona u křižovatky pohne, protože padla zelená, do dráhy vozu vjedou Izraelci na svých elektrovozítkách a motorkách. Motorky vůbec musí být všude první. Někdy projíždí křižovatku ještě dřív, než padne zelená, a kličkují mezi chodci.

To izraelští řidiči aut nemají problém chodcům přibrzdit, když se snaží přeběhnout mimo přechod. Zřejmě vytrénovaní z toho, jak vedle nich či před nimi na silnici sviští elektrokola a koloběžky a na nich lidé často bez přilby. Ostatním řidičům ale nic neodpustí, mezi sebou vedou boj.

„V mém pruhu byla uzávěra, potřeboval jsem přejet, čekal jsem a čekal, až mě někdo pustí. Nakonec jsem pochopil, že se to nestane,“ řekl mi kdysi jeden Čech, který po Tel Avivu jezdil autem. A v Tel Avivu jsou ještě řidiči gentlemani, to v Jeruzalémě, pokud řidič není dost agresivní, nikam nedojede. Podobný úkaz je i na parkovištích: někteří jsou tak „odhodlaní“ neustoupit, nepopojet ani o centimetr, že nenechají auta vyjet ven.

spolupracovnice MF DNES v Izraeli