….Pak sedíte u státnic a je vám stydno, protože slyšíte, že studenti se právě úspěšně kvalifikují mezi pacienty postižené manýrismem, právě úspěšně skládají iniciaci do komunit svých oborů. Jak jsme je to učili. Některým už i hřebínek narostl: „Pane profesore, dovolím si nesouhlasit. U experimentálních trialů nám vyšlo…“ Dost, dost. Máte, kolego, za jedna.
Nepíšu ale o něčem, co se literatury netýká? Že se na univerzitách pěstuje manýra a v médiích mluví, jak anglicistní zobák všem přes hlavu přerůstá, je přece známá věc, je nudné o tom mluvit. Co spisovatelé? Mluví ještě normálně? Ve dnech, kdy jsem rozjitřen a podrážděn slyšel všude anglicismy a fráze, zachránil mě Albánec Ismail Kadare. Mluvil před půlnocí na televizním kulturním kanálu svou mateřštinou a podle překladu do češtiny to vypadalo, že konečně někdo mluvil normálně.
Řekněme, že úhel pohledu manýristů (univerzitních vědců, recenzentů, studentů) je „celou touto věcí“. Oni jsou tím, čím je jejich řeč. (A někdy se to týká také nás.) Jejich řeč (někdy také naše) opravdu přestala být normální.
Jistě, vím. Je otázka, co dnes je a co není normální. Poslouchám na stará kolena pořady pro dvouleté děti, a tak zakončím citátem postavičky Peg (to je ta, co peče s kočičákem a je plná optimismu): „Probléém náááš — už je vy-ře-šen!“ Kéž by.
Zbyněk Vybíral




Napsat komentář