Americký novinář Nick Martin v článku pro New Republic přiznává, že mu napsání textu trvalo o hodinu déle než běžně. Při psaní přemýšlí, jestli je postaráno o jeho prarodiče, jestli má sám pro sebe doma dost jídla a jak ho v našponovaných službách bude příští dva týdny shánět. Starosti – vážné věci, které člověk běžně neřeší – naprosto přirozeně člověka v produktivitě brzdí.
Snížená schopnost soustředit se není projev slabosti, kterou vyřešíte patnáctiminutovým cvičením mindfulness, ale něco naprosto přirozeného. Snaha převrátit současnou velmi vážnou situaci v příležitost pro seberozvoj a kariérní boost je krutě mimo realitu životů většiny lidí. Seberozvoj samozřejmě může být skvělá věc, ale nelze do něj někoho natlačit skrz pocit viny.
Kulturní kritik a filozof Mark Fisher ve své známé knize Kapitalistický realismus viní současnou psychiatrii z toho, že duševní nemoci vnímá jako něco nevyhnutelného (stejně jako například počasí) a řeší je především jako problém chemických nerovnováh v těle, přičemž zároveň ignoruje politický kontext duševního zdraví. Podle Fishera souvisí to, co i mnozí odborníci nazývají „krizí duševního zdraví“ u mladých lidí v Británii posledních desetiletí, se zhoršující se ekonomickou situací.
Novinář Johann Hari, který na základě rozhovorů s neurovědci, biology a společenskými vědci napsal knihu o vztahu (především) depresí a ekonomické nejistoty, v rozhovoru pro Vox tvrdí, že právě tato nejistota vede ke zhoršenému duševnímu zdraví. Tipy, jak si zachovat chladnou hlavu v době pandemie, můžou jistě mnohým lidem krátkodobě pomoct, ale nepředstavují řešení systémové – v radách jako „meditujte“ či „nesledujte tolik zprávy“ je podle něj jakýsi „krutý optimismus“, zvlášť ve chvíli, kdy člověk neví, jestli bude mít z čeho zaplatit nájem.
Podle Hariho úzkosti a deprese vznikají také ve chvíli, kdy nejsou naplněny základní lidské potřeby. Tyto reakce jsou tedy zvláště v situaci vyhrocené nejistoty naprosto přirozené. Jeho názor bude jistě v českém kontextu znít neuvěřitelně radikálně, nicméně Hari tvrdí, že pokud za „antidepresiva“ označíme všechno, co zabraňuje depresi, byla by takovým antidepresivem také důstojně nastavená minimální mzda. Nebo garance státu, že pokud teď přijdete o práci, nepřijdete o střechu nad hlavou.
Pokud přemýšlíme, co teď dělat, a máme to štěstí, že vůbec máme čas a kapacitu něco dělat, Hari navrhuje, že bychom měli odhlédnout od veškerých v zásadě sebestředných tipů „jak vylepšit sám sebe“, ale spíš obrátit svou pozornost k druhým. To nám podle něj – a nakonec to říká i Žižek – pomůže získat pocit, že můžeme se situací něco dělat. V kontaktu s druhými a s jejich problémy narážíme na problémy systémové – a můžeme pracovat na tom, aby se svět změnil.
COOLna 
Napsat komentář