COOLna

Ročním uzavřením škol se podepsal nejvíc na dětech, které jsou v tomto ohledu nejzranitelnější. Nucená domácí izolace, závislost na internetu, nedostatek příležitostí k vlastním tvůrčím aktivitám, růst pasivního konzumu, nedostatek pohybu a přebytek jídla vykonaly u dětí své. Vzrostla i obezita, jeden z největších zdravotních problémů lidstva. Jsou negativní změny vratné, nebo nikoli?

Rok je v životě dlouhá doba na zakořenění špatných návyků, zejména dětí a lidí, kteří už předtím měli blízko k pasivitě – a těch přibývalo i bez opaření. Rok fyzického pohodlí domácího křesla, psychického pohodlí stereotypu a sociálního pohodlí izolace a internetu stačil k výraznému zvětšení lenosti v populaci. Rok stačil na skokový nárůst vlivu prostředí, kde stačí konzumovat, lajkovat a ještě víc se uzavírat ve své bublině, světa, který nezatěžuje vydáváním energie na zvednutí zadku, na změny, riziko, na jinakost druhých, různorodost světa.

Není divu, že řadě lidí se nechce zpět do práce a spoustě dětí do školy. U nich se pohodlnost a lenost mísí se strachem ze zapojení do kolektivu.Rok doma u internetu zvětšil krizi vůle, nemoc, která na rozdíl od viru vážně poškozuje zdraví mladých lidí a jejich schopnost zvládnout život v náročné době proměny. Lenost se proměňuje v apatii, jež je vážným psychickým problémem. Během roku se například zdvojnásobil počet Čechů, kteří pijí alkohol doma o samotě.

V myšlenkách, k čemu mohou být užitečné masy výkonných a ovladatelných mladých lidí, lze jít i dál. Vždyť základní a střední školy u nás nebyly zavřené ani za války. Školáci a mladí lidé, nikoli senioři, jsou největší obětí koronaviru, o to větší, že na rozdíl od seniorů o sobě nerozhodují. Proč dospělí dopouštějí, že opaření zasahují nejdestruktivněji životy dětí a mladých lidí? Jak je možné, že takovou škodu stát přikazuje a rodiče státu dovolují? Je to nevědomostí, strachem či egoismem?

„Společnost, která obětuje své mladé (jejich potřebu být dětmi – radovat se a učit se), aby zachránila staré a nemocné, je odsouzena k vyhynutí,“ říká terapeut a lektor Čeněk Rosecký. Navíc dospělí rozhodují o školácích a studentech nelegálně – každé dítě má ústavně zaručené právo na ochranu zdraví a právo na vzdělání a zákonné právo na školní docházku bez podmínek.

Podle Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli skutečnosti týkající se dětí a je založena také na tom, že rodiče nejlépe znají své děti, a proto dokážou nejlépe naplňovat a chránit jejich potřeby. Rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče a její rozsah může změnit jen soud. Přitom o dětech tu nerozhodují rodiče, ale politici a úřady.

Jan Piňos