Jeden z mých profesorů na střední škole si při výuce jednou povzdechl, že nebýt laciného obrozeneckého nacionalismu, mohli se Češi pyšnit několika z nejvýznamnějších osobností 20. století: jedním z nejznámějších spisovatelů Franzem Kafkou (1883–1924), jedním z největších psychologů Sigmundem Freudem (narozeným v severomoravském Příboře, 1856–1939) a jedním z největších filozofů Edmundem Husserlem (narozeným v Prostějově, 1859–1939).
K německy mluvícímu Židovi Kafkovi se s rozpaky hlásíme, když strávil většinu života v Praze, a dodnes do ní přitahuje zástupy turistů. K jinému německy mluvícímu Židovi Freudovi už ne – asi proto, že v Příboře strávil jen tři roky. Celkem pochopitelně se k němu hlásí Vídeň, přitom původem byl Rakušanem stejně jako Čechem. Třetí německy mluvící Žid Husserl zase strávil na Moravě celé mládí, maturoval na gymnáziu v Olomouci, oženil se s Prostějovačkou, ale nehlásíme se ani k němu.
A to jen kvůli protivnému nacionalismu, který „patří k největším nepřátelům demokracií, protože podřizuje svobodu řeči mýtu o společném původu obyvatel státu“, prohlásil filozof Václav Bělohradský. Proč ale zůstávat jen u těchto osobností? Kdybychom sundali nacionalistické klapky z očí, spatřili bychom řadu významných rodáků, kteří by tuzemský panteon ducha obohatili nevídaně.
Patřil by k nim třeba jeden z nejzajímavějších autorů knih pro děti 20. století Otfried Preussler (1923–2013), sudetský Němec, který po návratu z války už nenašel domov v rodném Liberci, ale v bavorském Rosenheimu. Přitom jeho brilantní pohádky probouzejí dětské vášně dodnes: Čarodějův učeň, napsaný podle lužickosrbské legendy, budí děti ze spaní (sípající hlas Jaroslava Moučky v animovaném zpracování Karla Zemana, jak krákorá „Krabate! Krabate!“), zatímco večerníček Malá čarodějnice nepřestává bavit.
Byl by tu hudební skladatel Gustav Mahler (1860–1911) z Kaliště u Humpolce, zakladatel genetiky Johann Gregor Mendel (1822–1884) z Hynčic u Nového Jičína, zakladatel myšlenky politicky sjednocené Evropy hrabě Richard Coudenhove-Kalergi (1894–1972), žijící na panství Poběžovice, automobilový konstruktér Ferdinand Porsche (1875–1971) z libereckých Vratislavic.
A také plejáda vynikajících spisovatelů: milovník Šumavy Adalbert Stifter (1805–1868) z Horní Plané, jičínský Karl Kraus (1874–1936) či pražská sestava Rainer Maria Rilke (1875–1926), Max Brod (1884–1968), Egon Erwin Kisch (1885–1948), Franz Werfel (1890–1945) či Johannes Urzidil (1896–1970)…
Víme, že Nobelovu cenu získal básník Jaroslav Seifert (1901–1986) a chemik Jaroslav Heyrovský (1890–1967). Nevíme však, že první ženou oceněnou Nobelovou cenou za lékařství byla pražská rodačka Gerty Coriová (1896–1957), jež ji spolu se svým manželem, rovněž Pražanem Carlem Corim (1896–1984), získala v roce 1947 (oba již američtí občané). A vůbec nevíme, že držitelkou tohoto ocenění za mír se coby první žena stala také Češka –baronka Bertha von Suttnerová (1843–1914), rozená hraběnka Kinská z Vchynic a Tetova.
Byla spisovatelkou a novinářkou, díky svému vlivu by se dnešním žargonem dala označit za velkou „influencerku“ své doby. Také byla zarytou pacifistkou, což ji proslavilo asi nejvíc. Suttnerová prosazovala myšlenku, že spory by se měly řešit slovem, vyjednáváním a pomocí zákonů, nikoli ozbrojeným konfliktem. Účastnila se haagských mírových konferencí, kde mimo jiné v roce 1899 vznikl i Stálý rozhodčí soud, instituce s cílem urovnávat mezinárodní spory, což v té době představovalo unikátní myšlenku.
COOLna 
Napsat komentář