Komplikace nastává, když člověk podléhá iluzornímu přesvědčení o vlastním vlivu, dobrovolně se přepracovává a zadělává si na nerovnováhu mezi výdejem (času, energie, úsilí, dalších zdrojů…) a příjmem (regenerace sil, kompenzace finanční i nefinanční, uznání, …). V této fázi stačí začít si uvědomovat, že dlouhodobě vyšší výdej než příjem není udržitelný a že „jet na dluh” nutně znamená, že jednou budeme splácet i s úroky. Nastolení rovnováhy je pak otázkou práce s prioritami a sebeřízení.
Trvající tendence se nadměrně přetěžovat a opomíjet relax. V horizontu měsíců až let se překlápí do prohlubujícího se vyčerpání na tělesné i mentální úrovni. Energetický deficit už není ojedinělým, ale setrvávajícím stavem. Mohou se začít ozývat fyzické i mentální potíže – zhoršené soustředění, výpadky paměti, snížená odolnost vůči zátěži, horší zvládání emočně náročných situací. Člověk s nastavením „dokážu cokoli” má v takovém případě přirozenou tendenci potíže „překousnout”, překonat se, vydržet to, ustát to, zkrátka jednat dál, jako by se nechumelilo. A signály z těla brát spíš jako nežádoucí distraktory, kterými se nenechá zastavit – ani zpomalit.
Pocity odcizení se stávají normou, člověk zaujímá cynický postoj ke své práci i lidem v ní – přestává mít zájem o pěstování vztahů, ať už jde o kolegy či klienty, případně pacienty či studenty apod. Lidi vnímá spíše jako čísla, problémy či diagnózy, nikoli už jako osobité bytosti. „Vyhořívající” pociťuje výrazný úbytek sil a ztrátu mentální kapacity. Nedaří se mu probudit v sobě dřívější chuť a vůli. Odvádí jen nutné minimum, odmítá nové výzvy, hledá způsoby, jak se vyhnout „nežádoucím” úkolům, přestává si věřit. Objevuje se odpor k práci doprovázený i fyzickými symptomy (bolesti hlavy a zad, žaludeční potíže, kožní projevy, tiky aj.). Člověku je zatěžko už jen dojet do práce, zapnout počítač, vyřídit hovory apod.
Dokonce i v této fázi je ještě možné uniknout před totálním „vyhořením”, pokud si dopřejete pauzu v řádu několika měsíců – ne, s několika týdny už si tady nevystačíte. Samotná pauza neslouží jen k dodatečné kompenzaci dlouhotrvajícího přepětí, ale také k získání nového náhledu a postoje k práci – pokud člověk nezmění svůj přístup a „pouze” si odpočine, velmi brzy se vrátí do kritického stavu. Je třeba změnit mindset a vypěstovat si k práci nový vztah a nové návyky.
Narozdíl od akumulátoru, člověku „úplné vybití” neprospívá a dostáváme se na hranu životnosti – tedy, životaschopnosti. Není náhodou, že v Japonsku vznikl termín pro smrt z přepracování „karoshi”. Naše tělo se finálnímu stavu vyhoření vehementně brání, a právě proto nám klade do cesty „překážky” v podobě tělesných i psychických obtíží – je na nás, abychom si těchto více či méně výrazných signálů všímali a spolupracovali se svým tělem v době, kdy o naši pozornost začíná volat – ne až v době, kdy se potíže stanou nepřehlédnutelné.
Mgr. Marie Součková
personální psycholožka a specialistka na diagnostiku pracovních kompetencí
COOLna 
Napsat komentář