COOLna

Vyškovec je obec, kde se nejméně lidí z celé země nechalo očkovat proti koronaviru – jen necelých sedmnáct procent. V praxi to znamená dvě rodiny z celé vsi. „Tady lidi nechodí ani k doktoru, léčí všechno sami. Slivovica je tu lék na všechno. Probudí se a dajú si štamprlu. Pak popracujú a zase si dajú štamprlu,“ mávne rukou Vladimír Baradec.

Vladimír je jedním ze sto šesti obyvatel zapadlé obce v ­Bílých Karpatech na československém pomezí.

Právě v příhraničních oblastech je proočkovanost nejmenší – na Zlínsku, v jižních Čechách u rakouských hranic nebo ve Slezsku kolem Jablunkova. A z příběhu Vyškovce lze pochopit, proč tomu tak je.

Je to vlastně konec světa – zapadlá vesnice, kterou napříč vede strmá silnice, v zimě sjízdná, jen když tudy v závějích nafoukaného sněhu cestáři profrézují cestu.

Žádný dům tu nemá plot. Prostě stojí statek a kopcovitý terén okolo něj k němu patří. Že už jste na sousedově pozemku, poznáte podle jeho dobytka – každý kus louky a volné trávy za domy i mezi nimi je tu obehnán ohradníkem, za kterým se povalují a klidně přežvykují krávy. Za každým domem je malý sad plný jablek. A krásný výhled na okolní kopce a do Slovenska, které je odsud jen kilometr daleko. Hranice je na horizontu.

„Podívejte se, jak je to tady krásné. Proč bychom si měli do sebe nechat píchat ty jedy? Já to nechápu. Pro mě je to čistokrevný blud. Nejsu očkovaná a v životě bych sa nenechala,“ rozohňuje se žena před obecním úřadem. Ukazuje kolem sebe na chalupy roztroušené volně ve svazích. K pochopení, proč se místní nechtějí očkovat, je charakter krajiny a zdejší styl života důležitý. Domy k sobě mají nejblíže tam, kde mezi sebou mají sousedé dvě stě nebo tři sta metrů pastvin. Říká se tu, že tady člověk nemá souseda. Místní se příliš nepotkávají a mimo svůj domov nebo pole, které obdělávají, nechodí.

„Lidi jsou tu burani,“ rozčílí se mladá učitelka Klára. Ona a její rodina je tou druhou ze vsi, která je naočkována. „Jsou pořád doma, tak se nepotřebují očkovat. Je tu hodně důchodců, nezaměstnaných a nevzdělaných lidí. Kdyby chodili do práce, tak by je to donutilo,“ je přesvědčená Klára, která se týdně ve škole potká se čtyřicítkou dětí a­ sama má tři děti doma.

Když v Rakousku skončila robota, zdejší lidé robotovali ještě dalších padesát let, než se k nim zpráva donesla. Elektřinu tu zavedli až v roce 1948, zatímco jiné moravské vesnice elektrifikovali už počátkem 20. století.

Lidé jsou tu zvyklí žít po svém. A ­některé věci prostě neřeší. Přesvědčit tak místní, aby se nyní nechali očkovat, je prostě nemyslitelné. A nebudou slyšet ani to, že se mají očkovat, aby měli snazší cestování do zahraničí, třeba na Slovensko.

Umějí se vyhnout hraničním přechodům, kde by po nich policisté mohli chtít potvrzení o očkování, certifikát o testu nebo prodělání nemoci. „Tady každý ví, kudy se přes les dostat. Vedou tři cesty. Okolo, ­nebo tamhle horem přes les,“ ušklíbne se další z obyvatel.

Je to svérázný chlapík, který má téměř na vrcholu kopce Vyškovec za domem malou pilu a truhlářskou dílnu. Zrovna tu řeže latě a ­prkna z ohoblovaných krajních kusů klád, které mu zbyly. „Očkovat sa nechcu. Všichni, se kterýma se bavím, říkají, že je v tom nějaký sajrajt,“ vysvětluje muž. Jestli prodělal covid, neví. Neřeší to.

V nedalekém domě pod jeho pilou zase vdova Eva skládá zrovna špalky dříví. Na zimu, na topení.

„Já nikam necestuju, tak proč bych se měla nechat očkovat? Když covid přijde, tak přijde, jako každá jiná nemoc,“ pokrčí rameny.

V ­domě bydlí se svými dospělými dětmi a vnoučaty. Ani nikdo z nich očkovaný není. „Neřešíme to. Oni dělají ve fabrice, stovky lidí a co? Nechytili to. Já ani neznám nikoho, kdo to měl,“ doplní Eva.

Je to vlastně paradox. V pondělí sem přijel mobilní očkovací tým s vakcínami. „Zájem byl velmi nízký. Přišli dva lidé,“ popisuje obecní účetní Lenka Jankůjová.

I ona má na koronavirus, nošení roušek a respirátorů a očkování vyhraněný názor. A samozřejmě očkována není, ani nikdo z jejího příbuzenstva. A nikdy nebudou. „Za pár let se budete divit, co všechno vám tohle očkování způsobí za komplikace, a budete proklínat den, kdy jste se očkovat nechali,“ předpovídá reportérům MF DNES Jankůjová. Nepřekvapí, že na úřadě se ani na nošení roušek či respirátorů nehraje. Naopak. Když někdo s ochranou úst a nosu přijde (což se stane asi jednou ročně), rovnou mu úředníci naznačí, že „tady to není potřeba“. „Já sa o to nestarám, jestli lidi jsou nebo nejsou očkovaní. Tady lidi mají imunitu, víc se o tom bavit nebudu,“ odpálkuje reportéry starosta Bohumil Hodulík.

Ale pozor, Vyškovec není ve zdejším regionu úkaz. Má sice zdaleka nejméně naočkovaných, ale o moc lepší to není ani v okolních obcích.

A tak není divu, že koordinátor očkování Zlínského kraje Jiří Lučan si pochvaluje i dva naočkované ve Vyškovci v pondělí a považuje to za úspěch.

Jen detail, šlo o dva Čechoslováky, kteří potřebují cestovat přes hranice za rodinou a prací.

„Musíte si uvědomit, z čeho tam ta nízká proočkovanost vychází. Lidí je tam málo a domečky jsou tam rozeseté daleko od sebe. Ti lidé necítí nebezpečí koronaviru,“ vysvětluje koordinátor.