COOLna

Zkuste se ve školce uprostřed Prahy zeptat čtyřletého dítěte, jaký je jeho kamarád John nebo Nguyen. Nejspíš se dozvíte něco v tom smyslu, že John žaluje, ale je stejně největší kámoš, a Nguyen má svítící boty. Rozhodně ne to, že John je černý a Nguyen má šikmé oči, a to ani když se ptáte dost obsedantně. Děti takové ptákoviny – pokud jim to neměl někdo potřebu náležitě vysvětlit – prostě nezajímají. Ani trochu.

Skoro by se chtělo říct, že rasismus je povrchní, čistě kulturní nálepka a při troše snahy by ho mělo jít vymýtit zhruba stejně snadno jako pravé neštovice. Jenže tak jednoduché to není. Virus neštovic existuje od roku 1978 jen v několika laboratořích, kdežto etnických sporů je stále plný svět. Jeho klíčovou složku – striktní dělení světa na „My“ a „Oni“ – mají totiž lidé zakódovaný hluboko v sobě. Když dětský věk nevinnosti skončí, může se tenhle protivný rys lidské psychologie obalit prakticky čímkoli – vědomím, že „cizák“ má jinou barvu kůže, pochází odjinud, trochu jinak se chová, chodí na lepší nebo horší školy než já, popřípadě – jak by to vyjádřil marxista – má diametrálně odlišný vztah k výrobním prostředkům.

Tak se lidé chovají odjakživa a občas tahle smrtelně vážná hra na jinakost přeroste v genocidu. To, když jedna skupina dojde k přesvědčení, že ta druhá se nemá nárok nazývat lidmi nebo – jak za chvíli uvidíme – šimpanzi.

Nám nezbývá než litovat, že se podobáme šimpanzům učenlivým, a nikoli šimpanzům bonobo, kteří mají ve zvyku prakticky jakoukoli životní situaci řešit sexem, a jejichž skupiny nejsou pevné a neustále se rozpadají a zase slučují. Dokumenty o druhé světové válce by sice v takovém světě připomínaly hodně rozverný pornofilm, ale komu by to vadilo? Homo sapiens bonobo by stejně na nic jiného nekoukal.

Když jedna ze starých žen svazu Gutelu bědovala nad neutichajícím násilím, dostala od jakéhosi bojovníka odpověď, za kterou by se nestyděl ani Himmler: „Oni jsou naši nepřátelé, proč bychom je neměli zabíjet? Nejsou to lidi!“ Běžné kmenové válčení navíc občas vystřídá masakr. V červnu 1966 přebrodili danijští bojovníci ze severu řeku Elogeta a zmasakrovali 125 mužů žen i dětí v jisté nepřátelské vesnici. Ta během jedné hodiny přišla o pět procent obyvatel, což by po přepočtu odpovídalo zhruba půl milionu Čechů.

Statistiky popisující počet obětí kmenových válek (v knize „Svět, který skončil včera“ je uvádí Jared Diamond) samozřejmě nejsou bůhvíjak přesné, základní náhled na věc nám ale dát mohou. Zatímco v případě Němců a Rusů dosáhla průměrná roční míra úmrtnosti zaviněná válkami ve 20. století 0,16 respektive 0,15 procenta (16, respektive 15 zabitých z každého desetitisíce), tak v případě Daniů či súdánských Dinků jde o zhruba jedno procento ročně, tedy šestkrát víc. Samozřejmě, že zdaleka ne všechny kmeny válčí tak často jako zemědělstvím se živící Daniové (zemědělci bývají k sousedům agresivnější než lovci-sběrači, protože víc lpí na svém území). Ovšem i průměrná hodnota vypočítaná na základě pozorování u několika desítek tradičních společenství je stále třikrát vyšší než u zmíněných dvou států, které ztratily miliony obyvatel ve světových válkách a patnáctkrát vyšší než u Japonců, kteří zažili Hirošimu a Nagasaki.

Poučení z těchto čísel je vcelku překvapivé: Tradiční společenství žijí v prakticky nepřetržitém válečném stavu a moderní státy – nehledě na masovou propagandu a tovární způsoby vraždění – účinně chrání své občany před jejich přirozenými a prastarými spády hledat si, vytvářet a zabíjet nepřátele.

Všichni dobře víme, jak dopadl mnoho staletí trvající pokus Čechů a Němců o sdílení společného prostoru v České kotlině. Když už to vypadalo, že se staneme Němci, skupinka našich předků začala před zhruba 200 lety oprašovat málem zapomenuté české dědictví a poté, co na konci 19. století skončilo naše národní obrození, vynořily se v českých zemích dva svébytné a soupeřící národy.

Nejdřív šlo o posměšky, tendenční novinové články a občasné bitky – známá je například tzv. Chuchelská řež z června 1881, během které přesila českých studentů seřezala německé buršáky; v září 1908 pro změnu účastníci sjezdu Německého pošumavského svazu (Deutscher Böhmerwaldbund) v Kašperských Horách vymlátili českou hospodu, proháněli v ulicích české služky a „ztýrali“ několik místních ctihodných Čechů. Třicet let poté se Sudety připojily k Německu, Praha se stala hlavním městem Protektorátu, tisíce lidí pohltily koncentráky, a nakonec přišel odsun.

V Kosovu byla tímto impulzem nechutná příhoda z května 1985, kdy jedna z lokálních nemocnic přijala srbského farmáře Đorđe Martinoviče, který měl v konečníku zaraženou rozbitou láhev od piva. Nejdřív tvrdil, že mu to udělali dva Albánci, při výslechu připustil, že si to provedl sám při jakési autoerotické praktice, a nakonec se vrátil k verzi o Albáncích. Jak to ve skutečnosti bylo, vlastně není důležité, protože srbské veřejné mínění se případu okamžitě zmocnilo. Noviny fabulovaly, že nelidští Albánci chtěli z Kosova vyhnat dalšího Srba, kosovští Srbové vyšli do ulic a mezi lidmi se šířila báseň, která – jistě krajně nepříjemné – Martinovičovo zranění přirovnávala k tureckému (albánskému) zvyku narážet protivníky na kůl. Odtud už nebylo daleko k vzestupu válečného zločince Slobodana Miloševiče a jeho slavnému výroku pronesenému ke kosovským Srbům: „Nikdo vás nesmí bít!“

Hledat přímé paralely mezi případem Srba Martinoviče a amerického černocha George Floyda, kterého před necelým měsícem udusil bílý darebák v policejní uniformě, nemá smysl. Starší z nich ovšem ukazuje, jak nebezpečná je snaha využít takto emocionálně silnou událost k nápravě latentních etnických či rasových křivd. Výsledek také – jak vám potvrdí každý Srb – naprosto nemusí odpovídat představám těch, kteří protestovali v ulicích. Existuje samozřejmě námitka, že bez protestů se nic dopředu nepohne a spořádané, nenásilné protesty se dají snadno ignorovat, jenže zahrávat si s tím, co je v nás nejhorší, se dlouhodobě nemůže vyplatit.