Ale nevěřím moc tomu, že by měla vzniknout nová strana. Už tak je opozice fragmentovaná. Navíc podle CVVM jen asi pětina voličů demokratické opozice hlasuje z nouze – říká, že vlastně žádná strana není pro ně. Mezi voliči vládní trojky je to přitom skoro třetina. Jde tedy o to, jak oslovit je, ne jen precizovat proti-babišovskou rétoriku a nabídku. Bylo to vidět i okolo výročí listopadu 1989.
K tomu samozřejmě vzpomínání a téma hodnot patří, ale hodnocení „komunismus versus současnost“ už dnes závisí a osciluje podle toho, jak lidé současnost vnímají. A za deset let to bude ještě silnější. Možná nejdůležitějším dnem revoluce i výročí je 18. listopad, druhý den, kdy se metaforicky řečeno začíná tvořit nová společnost. Klíčoví aktéři začínají reagovat na občanskou angažovanost, musejí jí dát obsah a musejí přijít s další strategií, s nějakým plánem.
A tady už druhý den politické strany spaly. Kromě volání po hodnotách, demokracii nebo ústavnosti mi tam chybí plán praktických a konkrétních řešení problémů naší země. V tomto většina opozice selhává. Řeší sice ústavnost a střet zájmů Andreje Babiše, což je zcela oprávněné, řeší také taktiku, jak postupovat před volbami, zda se spojit a podobně, ale nenabízejí konkrétní uvěřitelnou náplň politiky. A do velké části to přebírají média.
Popsáno v klasickém politologickém trojúhelníku, hodně řešíme polity – fungování institucí, politics – souboje stran a politiků, ale velmi málo policy – obsah. A lidi to cítí. V terénu mluvíme s voliči hnutí ANO a jejich častý argument je, že tady stejně není nikdo s lepší vizí. To, že volí Babiše pragmaticky, kvůli rozličným slevám, navyšování penzí a platů ve státní správě, je do značné míry způsobeno absencí vize jeho konkurence. Když chybí, rozhodujete se podle aktuální peněženky.
S růstem platů a stagnací slevy na poplatníka se danění práce navíc reálně zvyšuje. Nejvíce to dopadá na levnou práci – tenhle systém udržuje nízkopříjmové v chudobě. Ztěžuje zakládání českých firem, protože s velkými náklady práce nemůžete začít konkurovat korporacím se zajištěným obratem. Posiluje to šedou ekonomiku.
Navíc je to nespravedlivé. Nerovnosti v nemovitém majetku jsou dnes asi 1,5násobně vyšší než v příjmech. Středně příjmový člověk je chudý či bohatý podle toho, kolik zdědil nemovitostí a jaké má náklady na bydlení. Tohle český daňový systém nezohledňuje, a i proto málo redukuje chudobu a nerovnosti.
Kdyby se snížilo zatížení práce – třeba jen zvýšením slevy na poplatníka, aby se z minimální mzdy neplatily daně – a posílilo danění majetku, tak se řada těchto problémů omezí. Hodně by to pomohlo chudým regionům, které u nás stagnují. A bylo by to spravedlivější. Zároveň nechcete zbytečně danit baráček důchodce s hodnotou jednoho milionu. Takže jistá forma progresivního danění vlastnění nemovitostí má smysl. Nebo posílení danění věcí, které zatěžují životní prostředí.
Ta bonifikace za pracovní neaktivitu manželky demotivuje od návratu do práce. Kvůli tomu, nedostupnosti školek a vysokému danění částečných úvazků ženy návrat do práce odkládají. Byť i částečný. A jsou za to potrestány doživotně výrazně nižší mzdou a častější chudobu svých rodin. Posílení slev za neaktivitu všechny tyhle problémy ještě zhoršuje.
Pokud vynecháme témata, která nejsou příliš produktivní kvůli tomu, že odvádějí pozornost a ve výsledku posilují autokraty, tak z výzkumů, které jsme dělali s Medianem, vyplývá, že velmi poptávaným tématem je třeba vymahatelnost práva. Jde o komplex problému, který se dotýká exekucí, rychlosti soudů, transparentního rozhodování státní správy nebo efektivní ochrany spotřebitele. Aby vám nikdo podvodně nenacpal investiční životní pojištění a nemohli jste se bránit.
Část dnešní nejistoty pramení z narůstající složitosti i v těchto oblastech. A nelze to řešit jen individuální právní gramotností, ale posílením pocitu, že stát a jeho regulace velké zneužití nedovolí a budou na vaší straně.
Druhým velkým tématem je nerovnost regionů, která se v některých oblastech zhoršuje. Řada místních voličů by zřejmě slyšela na velký program, něco jako Marshallův plán pro tyto regiony, který bude kombinovat investice, změnu daňového systému, který výrazným daněním levné práce tyto regiony poškozuje, a podporu místních komunit.
S tím souvisí podpora vzdělávání, která v těchto krajích nejvíce stagnuje. Do vzdělávání jde nyní více peněz, ale pořád v něm chybí až čtyřicet miliard – kromě platů učitelů i ve financování podpůrných pracovníků či v inovaci metodiky učení, aby v něm žáci viděli smysl a byli připraveni na proměnlivost 21. století.
Dalším velkým problémem je drahé bydlení. Potřebujeme vybudovat silnější pilíř komerčního nájemního a obecního bydlení. V řadě zahraničních zemí výrazně větší část lidí bydlí v dlouhodobých nájmech. Dnes už ČNB hypotéky výrazně reguluje. Ale opozice se drží kultu vlastnického bydlení a kromě odpisů na daních často plánuje i různé půjčky a garantované hypotéky. Jednou si budeme muset přiznat, že část lidí na vlastnické bydlení v bohatých městech mít nebude. A potřebují nižší danění práce a dostupnější komerční či obecní nájmy.
Pak tady jsou věci, které v populaci moc nerezonují, protože o nich nikdo moc nemluví. Třeba kde skutečně ztrácíme výdaje. Není to v sociálním systému, ale ve více než sto miliardách, které jdou do dotací firem ve výrobě, energetice a dopravě. Ve více než dvaceti miliardách, které stát dává do podpory soukromého spoření – důchodového a stavebního – a banky část odčerpávají vysokými poplatky. V šedé ekonomice a únicích do daňových rájů. V drahé ústavní péči a nedostatku prevence problémů v sociálním systému. Zalepením těchto děr by se dalo získat těch čtyřicet miliard, které chybí ve vzdělávání.
A pokud jde o nevoliče, velká část z nich je v té nejnižší třídě. Pokud by je měl kdokoli nalákat k volbám, musí počítat s tím, že tito lidé výrazně méně konzumují média i ve srovnání se dvěma nižšími třídami. Není náhodou, že Okamura, Václav Klaus ml., stejně jako předtím Babiš nebo Zeman, objíždí regiony.
Ti lidé, pokud vůbec sledují nějaká média, tak jim často nedůvěřují. Důvěryhodnost politiků si tak musí ověřit osobním setkáním.
V každém osmém mikroregionu republiky je přes deset procent dětí, které nedokončí ani devět tříd základní školy.
Je to časovaná bomba do časů ekonomické krize. Pokud dneska tito lidé kvůli minimální nezaměstnanosti pracují, tak v čase krize budou bez práce, budou zatěžovat sociální systémy, octnou se ve vyloučených lokalitách.
Doplatily by na to rozpočty, sociální systémy, celá společnost. Jde o postoj, který nelze obhájit v žádné trochu kritické debatě.
sociolog Daniel Prokop
COOLna 
Napsat komentář