Kromě Verna máte rád i Zdeňka Buriana. Co se stalo s románem, jenž jste oněm psal a nikdy nedokončil? Taky se vám ztratil?
S Burianem jsme se znali, a když umřel, začal jsem jít po stopách jeho života. Setkal jsem se se spoustou lidí včetně milenky jeho otce. Chápete? Umřel skoro jako osmdesátník, a ještě žila milenka jeho otce! Zjistil jsem opravdu nečekaná fakta, která si nechám pro sebe. Najednou jsem měl pocit, že si prohlížím ty nejintimnější části jeho života včetně podvlíkaček a fuseklí. Řekl jsem si dost. Nechme mrtvých spáti.
Tak aspoň nějakou zajímavost.
Celý život se podepisoval jako akademický malíř. On jím ale nebyl, protože ho z akademie vyhodili. Už jako kluka ho na ni vzali, díky obrovskému talentu rovnou do druhého ročníku, kde byl mimochodem jeho spolužákem Jan Zrzavý. Jenže šestnáctiletý Burian byl tehdy velice chudý, musel si vydělávat všelijak. Dostal pak i možnost živit se jako ilustrátor, což bylo studentům akademie přísně zakázáno. Bylo proti pravidlům, aby páni profesoři do nich něco hustili a žáci to pak hned běželi zpeněžit. Takže skončil.
Na sklonku jeho života jste s ním vedl rozhovory. Jak na vás působil?
Žil skoro mnišským životem v pěkné funkcionalistické vile. Byl nesmírně pracovitý. Poznal jsem ho ale jako velice zahořklého člověka, který se cítil odstrčený. Buriana jako umělce výtvarníci vůbec neuznávali. Nepovažovali ho za člena cechu, nejen proto, že nedostudoval. Oni drželi tu vysokou kulturu, zatímco Burian byl pro ně pokleslé umění. Dívali se na něj skrz prsty, ostatně jako třeba na Kamila Lhotáka, dnes jednoho z nejuznávanějších malířů, jenž byl samouk a s nímž jsem se často stýkal.
Burian se cítil nedoceněný?
Strašně ho to mrzelo. Pokládal to za spiknutí a nepředstavitelně tím trpěl. Nestýkal se v podstatě s nikým z uměleckých kruhů. Obklopoval se fanoušky, mezi nimiž byli sice i kultivovaní lidé, ale také plno různých instalatérů a zedníků, takže když mu někdo něco opravil, dostal od něj obraz. Světlým bodem jeho života byli trampové. To byli lidi, kteří ho měli opravdu rádi a vážili si ho. Skutečného uznání dosáhl až po smrti.
Potkal jste i někoho, na koho se neprávem stále trochu zapomíná?
Takových lidí je mnoho. Naprosto tragická figura je Kája Saudek, můj blízký přítel. Bohužel se ale taky strašlivě užíral. A já jsem až mnohem později pochopil proč. Když jsme se přátelili, nikdy jsem neviděl jeho komiksy o Muriel. Ty někdo ukradl, zmizely a objevily se, až když byl mimo. Teprve pak jsem pochopil, do jaké míry byl Saudek koncem šedesátých let světová špička. Všichni ti Moebiové a Millerové přišli až později. S celosvětově známou Barbarellou se jeho Muriel vůbec nedá srovnávat. Muriel je výtvarně o třídu výš. Saudek mohl dneska viset v newyorském Muzeu moderního umění, jenže se o něm svět kvůli nástupu normalizace nedozvěděl. Muriel mu nejdřív zakázali, pak ukradli, a Kája se z toho nikdy nevzpamatoval.
Ondřej Neff
COOLna 
Napsat komentář