Většina podnikatelů, počínaje třeba Warrenem Buffettem (americký miliardář, přezdívaný Věštec z Omahy, jenž získal většinu svého jmění chytrými investicemi), začala stahovat peníze, s vědomím toho, že kvůli měnové politice států je příliš mnoho hotovosti na trhu. To se přelévá do finančních aktiv a některé akcie jsou předražené. Vedle toho jsme svědky tzv. disruptivních inovací (radikálně průlomových změn v technologiích, které vytlačují ty stávající).
Co myslíte těmi průlomovými změnami?
Inovace, jež totálně mění podobu celých oborů, výroby. Jako příklad uvedu automobilový průmysl. V okamžiku, kdy spalovací motory nahrazujeme nově elektromotory, tak vlastně většina stávajících subdodavatelů dílů spalovacích motorů a převodovek končí. I když je to stálo třeba řadu let výzkumu, vývoje a nemalých investic. Najednou jsou z nich dinosauři. A i když přechod na elektromobilitu nebude asi tak rychlý, a stále je navíc ve hře i vodíkový pohon, přesto je nepochybné, že to bude znamenat nové nastavení celého oboru pro celou řadu hráčů v řetězci dodavatelů.
Podobné je to i v dalších oborech. Velkou změnu přináší třeba metalurgický 3D tisk. Například firma General Electric (GE) vyrábí turbovrtulové motory do letadel. A už dnes díky metalurgickému 3D tisku dokáže původních zhruba 850 dílů nahradit jenom 12 díly. Nová technologie jí umožňuje vytvářet velmi složité tvary bez sestavování, a zjednodušit i logistiku. A teď si představte, kolik desítek vysoce kvalifikovaných subdodavatelů, kteří jsou bezesporu v tom starém konceptu konkurenceschopní, musí skončit nebo změnit obsah výroby. To mimochodem znamená, že mohou skončit i jejich zaměstnanci. K těm zásadním změnám by prostě došlo i bez pandemie. Tyhle procesy probíhají i s postupující robotizací. A mluvím i o robotizaci služeb.
Například?
Když si třeba zavoláte na letiště, už s vámi nebude mluvit člověk, ale velmi inteligentní chat bot, jenž má nacvičené správné odpovědi. Navíc podobné systémy budou stále více pracovat s velmi sofistikovanou umělou inteligencí, díky níž se budou samy zlepšovat. Také můžete pozorovat, že koronakrize nejvíce zasáhla obory a firmy, které jsou nutně spojené s fyzickou přítomností lidí. Restaurace, fitka, maséři… Oproti tomu lidé, co vyvíjejí nějaké intelektuální nápady, programují a podobně, jsou na tom v tomhle ohledu podstatně lépe. Velký rozvoj zažívá v této krizi i internetový obchod a internetové služby. Třeba i rozvážka potravin nebo hotových jídel. Ty to ohromně nakoplo.
V ekonomice používáme slovo multiplikátor (znásobovač), a ten jde nyní razantně dolů. V příznivé ekonomické atmosféře lidé značnou část úspor uvolňují, v krizových časech naopak spoří. Prostě jsou přirozeně opatrní. A s tím musejí politici při zavádění ekonomických opatření počítat. Často se pak stane, že to občané berou jako nějaký desátek, výkupné, považují to prostě za svůj nárok. Jsem spíše pro to, aby vláda zasahovala tam, kde je to namístě. Bohužel se to ne vždy daří.
Konkrétně?
Třeba to, že když se na jaře podařilo z hlediska koronakrize uspět, vedlo to k tak hlubokému uspokojení, že jsme se pak s odpuštěním vykašlali na všechny ty rizikové skupiny. Bohužel.
Nerozumím té souvislosti ekonomiky a ochrany rizikových skupin.
Souvislost je jasná. Pokud jsme si svými kroky zadělali z pohledu úmrtnosti na velký problém, pak to nyní samozřejmě musíme řešit tvrdými ekonomickými restrikcemi. Teď v říjnu tvořili lidé nad 65 let patnáct procent odhalených pozitivních případů nákazy, ale mezi hospitalizovanými jich bylo přes 70 procent. Právě oni vám nakonec zaplní nemocnice a zásadně zvýší počet mrtvých. To pak vede k tvrdším opatřením s daleko větším ekonomickým dopadem. Měli jsme prosadit systematické testování těchto lidí, především v domovech důchodců a podobných zařízeních. Vždyť ty současné levné antigenní testy stojí okolo jednoho dolaru.
Vláda tohle přece nyní dělá.
Jenže se čtyřměsíčním zpožděním. Ale zároveň podotýkám, že to není organizačně vůbec jednoduché. V domovech seniorů musíte testovat i pracovníky, musíte mít kapacitu pozitivně testované nějak v tom zařízení oddělit od zdravých a podobně. Nebo třeba ty, kteří jsou po nemoci zase fit, umístit…
Ještě k tomu, jak se státy po celém světě zadlužují… „Tiskne“ se stále více peněz, v USA to už od roku 2008 eufemisticky označují za „kvantitativní uvolňování“. Jako běžný občan své půjčky musím platit, u států tuhle snahu nevidím. Jak tohle skončí?
To, co říkáte, má svoje rozumné jádro, je to ale malinko složitější. V otázce mícháte dohromady monetární (peněžní) politiku, tedy i vydávání nových peněz do oběhu, s politikou fiskální (rozpočtovou) – chcete-li, zadlužováním, půjčováním peněz na trzích pomocí cenných papírů, dluhopisů. Samozřejmě pokud se tyhle dvě věci spojí, pak to na jednu stranu přináší inflaci (snížení kupní síly peněz, kdy zboží v obchodě a služby zdražují, a dejme tomu za 100 korun si toho pak nakoupíte méně, pozn. red.), na druhou stranu to zlevní splácení dluhů. Jde o míru, nese to samozřejmě rizika příliš velké inflace, někdy i hyperinflace.
A to samotné půjčování peněz?
Pokud ekonomika roste rychleji než samotné zadlužení, pak to není tak velký problém. Mnohem důležitější číslo, než kolik skutečně stát dluží, je poměr jeho dluhu k HDP. Třeba míra zadlužení České republiky se v posledních letech díky prosperitě a rostoucímu HDP snížila (v letech 2012 a 2013 byl státní dluh 41,1 % vůči HDP, loni už jen 29 %). Laicky řečeno tento ukazatel v podstatě investorům říká, jaká je vaše schopnost splácet. Takže ani současné další rekordní zadlužování tuhle naši schopnost splácet dluhy nezvedne natolik, pořád budeme mezi nejlepšími v EU.
No dobře, ale žádné ekonomické perpetuum mobile neexistuje. Nemůže to jít donekonečna.
Souhlasím. Existují rizika. Je důležité, aby se obnovil ekonomický růst, a tím se jakoby ztráty vymažou. A v tom je zakopaný pes. Poměry musejí být nastaveny tak, aby takový rozpočtový impulz byl jenom jednorázový.
Ukazuje se, že ani po více než deseti letech nedokázala Evropa vyřešit ekonomické problémy nejenom Řecka, ale například ani Itálie, což je mnohem větší země a násobně větší problém. HDP Itálie už 25 let neroste! Pořád jenom osciluje, tu se malinko zvýší, jindy zase sníží. Na to, kolik dostávají Italové pomoci přes různé fondy a intervence, jsou jejich výsledky fakt slabé. Já mám Italy rád a samozřejmě tam je i dost úspěšných lidí, ale funguje tam zároveň obrovská byrokracie, velký státní aparát. Nejsou schopni ani snížit počet svých poslanců, přitom mají jeden z největších zákonodárných sborů v Evropě (630 poslanců plus 321 senátorů). Zvykli si, že půjčka je v podstatě dar.
Problém je, že v konečném důsledku velká část peněz končí v rukou nějaké skupiny elit. Sociální nůžky se rozevírají a vzniká tam spousta levicových hnutí. Místo aby se situace napravila, eskaluje. Systém drhne a to poznamenává celou EU, která řeší něco, co si Italové už dávno měli vyřešit sami. A nyní do toho přichází v podobě pandemie ještě další rána.
Jak je tedy možné, že kritizované vydávání nových peněz funguje třeba v USA, kde už ho praktikují ve velkém minimálně od roku 2008?
Americká vláda si ale zároveň také půjčuje a roční rozpočet USA je v obrovském deficitu. (Vloni byl v minusu 3,132 bilionu dolarů, v přepočtu skoro 70 bilionů Kč, oproti roku 2018 se tedy schodek více než ztrojnásobil. Celkový státní dluh přitom dělá 26,7 bilionu dolarů a zadlužení vůči HDP 79,2 %) Jejich situace je ovšem jiná především v tom, že americký dolar je nejpoužívanější celosvětové platidlo. Absolutně nejvyšší počet obchodů se uskuteční právě v dolarech, proto mají výhodu jakési svrchovanosti. Co vydají, to po světě prostě vezmou. Pod nimi je v tomhle ohledu Japonsko a Čína, a také euro je z tohoto pohledu „druhořadé“ platidlo.
A rozdíly mezi USA a Evropou jsou ještě v jednom podstatném ohledu. V přístupu k dlužníkům. Když nebudete splácet hypotéku v Evropě, prodají vám dům a v lepším případě se z něj zaplatí všechny dluhy, ovšem vy v každém případě máte negativní zápis a jen těžko pak budete shánět nový úvěr. A nesplacený zůstatek úvěru včetně sankčních plateb se s vámi povleče a může vyústit v další exekuce vašeho majetku. V USA je to jinak, riziko je více na investorovi, tedy na bance. Ve chvíli, kdy nemáte na splácení hypotéky, vám investor restrukturalizuje úvěr anebo vrátíte klíče od domu. A tím jste v podstatě čistí, byť se sníženým kreditním skóre. Proto když pustíte další peníze do ekonomiky v USA, mají banky opět klienta, kterému mohou znovu půjčovat, protože ti lidé jsou oddlužení.
Sám jste říkal, že kvůli přebytku likvidity (peněz) jsou některé firmy na burze silně nadhodnocené. Mnozí vaši kolegové ekonomové mluví o tom, že tenhle fakt stojí i za přežíváním takzvaných zombie firem, jež by už za normálních okolností zkrachovaly. Souhlasíte?
Existují na to dokonce velmi podrobné studie. Nejenom měnová politika, ale i různé druhy subvencí, daňových výjimek a podobně vedou k tomu, že na trhu zůstávají zombie společnosti. Existuje spousta vyhlášených značek, které pouze z titulu své historické úspěšnosti pořád polykají peníze, i když už jsou neefektivní a nemají konkurenceschopné produkty. Naproti tomu celá progresivní odvětví, jež by tyto prostředky potřebovala k růstu, je naopak nemají.
Je to problém hlavně Evropy?
Nejenom. Podobné je to v menší míře také v USA, ale třeba i ekonomicky dravá Čína, kde byste to v současné době nepředpokládal, má v regionech většinou státní molochy, jež se nikdo neodvažuje zavřít. I když vyrábějí úplné nesmysly, pořád dávají práci milionům lidí v daném městě, a to je prostě politicky důležité. Lidé bez práce nejsou spokojení lidé.
Když mluvíte o Číně, zdá se, že i když koronavirus přišel právě odtud, vyjde z pandemie ekonomicky skoro nejlíp.
Kvůli svému autoritářskému systému dokázali Číňané v době krize velmi rychle uzavřít rozsáhlé části své ekonomiky. V dnešním globalizovaném světě tím ale zároveň ještě před příchodem pandemie do Evropy nebo do USA narušili spoustu dodavatelských řetězců. Najednou nebyly díly a další komponenty v různých oborech, od zdravotnictví až po výrobu aut. Takže ekonomicky byly další země postiženy ještě před samotným rozšířením viru. A zatímco v Číně už se ekonomika po znovuotevření zotavovala, na další části světa teprve dolehla pandemie.
Americký prezident Donald Trump byl k Číně hodně nesmlouvavý. Teď prohrál volby, vystřídá ho letitý diplomat Joe Biden. Znamená tahle výměna i to, že Čína přebere pozici světové ekonomické velmoci číslo 1 od USA rychleji, než se čekalo?
Tomu procesu se stejně nedá zabránit. Prostě 1,4 miliardy lidí v Číně je proti 320 milionům Američanů násobně více. Budoucí svět vidím jako souboj těchto dvou konkurentů – USA a Číny. Evropa v tomhle století zásadně ztrácí a bude ztrácet. Američané mají výhodu, že dokážou neuvěřitelně úspěšně podporovat inovativní procesy. Navíc když někdo zbankrotuje, vůbec ho to nediskvalifikuje a může zkusit štěstí v byznysu znovu. Koneckonců Trumpovi se to povedlo několikrát. V Evropě jste prostě poznamenaný.
Čína je a bude prostě největší trh na světě, a má proto v jednáních opravdu velký manévrovací prostor. Když vás na svůj trh nepustí, máte značný problém. Navíc jsou Číňané mimořádně schopní vyjednavači. Zčásti se ale už výroba stejně z Číny odsouvala pryč. Nikoliv kvůli Trumpovi, ale protože ve spoustě lokací už jsou čínské platy srovnatelné třeba s těmi našimi. (To pak „prodražuje“ výrobu. Podle webu Chinadaily.com.cn byla vloni průměrná mzda ve 37 největších čínských městech v přepočtu 27 640 Kč, nejvíc pak v Pekingu 36 640 Kč. Celonárodní průměrný čistý plat, tedy po zdanění, činil v roce 2018 v přepočtu 22 470 Kč, tedy jen o pár stovek méně než tehdy v Česku. Průměrný plat Číňana se zvedl od roku 1980 téměř o 900 %.)
Prošli obrovskou přeměnou a nebývale se rozrostla střední třída, takže z výrobny světa jsou nyní i trhem, který obrovské množství zboží sám spotřebovává.
Vliv Číny v celé Asii nadále roste. Po desítky let na sto tisíc Číňanů pravidelně každoročně studovalo v USA. Mnozí z nich se do rodné země vrátili, protože nejlépe se prostě vydělává tam. Mají menší konkurenci. A jsou to velmi chytří a dynamičtí lidé.
Lidé, kteří z Číny v posledních letech přijeli, tvrdí, že v téhle komunistické zemi vládne někdy až neuvěřitelně tvrdý kapitalismus.
S tím souhlasím. A někdy je to kapitalismus z 19. století. Prostě bez servítků. V nějakém takzvaně menším městě o deseti milionech lidí najdete spoustu venkovanů, kteří pracují ilegálně. Ti si ani nemohou vzít s sebou děti. V podstatě nemají žádná práva. Je to velmi drsné. Nějaké sociální dávky? Zapomeňte. Když opustili svoji provincii, pak by o něco podobného stejně přišli. Takže tvrdý kapitalismus, ale jen pokud úřady dovolí. Když jste opravdu velký hráč, můžete dostat přes prsty. Třeba jako Jack Ma (56letý podnikatel a filantrop, podle amerického časopisu Forbes druhý nejbohatší Číňan s majetkem 48,2 miliardy dolarů – bohatší je v Číně s 59,9 miliardy dolarů jen 49letý Ma Huateng, boss internetové a technologické společnosti Tencent).
Jack Ma založil internetovou společnost Alibaba Group a upsal ji na burze v New Yorku. Spousta Američanů dneska vlastní akcie Alibaby a podporují ji, třeba i proti „svému“ Amazonu. Když Jack Ma připravoval novou část svého impéria v podobě platební platformy AliPay – Ant na vstup na burzy v Hongkongu a Šanghaji, měl obrovské množství objednávek. Den před upsáním emise cenných papírů ale čínské regulační orgány oznámily, že tím porušuje předpisy, a zamítly ji.
A…?
Ukazuje to jediné. Pokud nejste konformní s požadavky vlády, pak je čínská autoritativní byrokracie naprosto nemilosrdná. Navíc je zneklidňující, jak Číňané dokázali neuvěřitelně rychle masově digitalizovat různé struktury své společnosti. Jste sledováni softwary na rozlišení obličejů, nejmenší prohřešky způsobí váš propad v kreditním sociálním systému, jenž vás neustále hodnotí. Úplný Big Brother. (Národní kreditní systém by měl být kompletně spuštěn do konce roku 2020. Přes mobily, počítače, bankomaty i pouliční kamery úřady neustále sledují,co člověk dělá. A vyhodnocuje se vše – od daňových úniků až po to, že šel někdo na přechodu na červenou. Člověk podle toho dostává kredity, jejichž výše pak rozhodne o míře jeho sociálního zabezpečení – počínaje výší některých poplatků, dostupností hypoték či rychlostí internetového připojení až po ceny letenek, přístup k lepšímu vzdělání nebo k manažerským pozicím ve státních firmách či velkých bankách )
Osobně bych nechtěl v ničem podobném žít.
Ti lidé to akceptují proto, že jim to ve velké většině přináší ekonomický blahobyt. Ale oni digitalizovali i obory, kde je to důležité, a nás to teprve čeká. Hezky je to vidět třeba na významném obchodním středisku I-wu. Bývalo tam výstaviště o milionech metrů čtverečních, kam si obchodníci jezdili při veletrzích pro zboží. Nyní je tohle obchodování kompletně digitální, sedí tam lidé u počítačů, virtualizují modely zboží, a dělají dokonce výrobky na míru podle vašich představ. Mimochodem nyní tam ovládli celosvětový trh s vánočními ozdobami. Přitom v tom neměli vůbec tradici. Prostě přišla objednávka, udělali kalkulaci a dnes vyrábějí skoro 90 % těchto ozdob na světě.
Až děsivě efektivní.
Taky mě zaujalo, že skoro nikdo už neplatí kartou, všechno jen za pomoci chytrého mobilu a QR kódů. Platební terminály jsou moc drahé. Dokonce i žebrák na ulici má svůj QR kód, aby mu lidi mohli poslat peníze.
Profesor Michal Mejstřík přednáší nejenom na Institutu ekonomických studií Karlovy univerzity v Praze, ale působil i v řadě mezinárodních institucí. Při první vlně pandemie koronaviru byl členem Ekonomického poradního týmu krizového štábu a je také členem současné expertní skupiny KoroNERV-20.
COOLna 
Napsat komentář